Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když Nergal z BEHEMOTH před třemi roky vydal s Johnem Porterem album „Songs Of Love And Death“, nevěnoval jsem mu příliš pozornosti. Desku jsem párkrát slyšel, ale bral jsem ji jen jako určitý jednorázový výstřelek hlavní osobnosti polského black metalu. Ohlášení pokračování mě trochu znejistělo. Už po prvním poslechu jsem věděl, že album „New Man, New Songs, Same Shit, Vol.1“ se stane jedním ze soundtracku mého léta 2020.
Adam Darski, známější pod černokovovým přízviskem Nergal, mě tu naplno přesvědčil. Album se hemží všemi klišé, které lze najít na úsečce country – bluesrock, ale to je vedlejší. Důležité je to, že Nergal má všechna tato klišé detailně navnímána a bere si z nich to nejlepší. Nesčetněkrát jsem si vzpomněl na mé milované MURDER BY DEATH, Johnyho Cashe nebo Nicka Cavea. Nergal vzal to nejlepší a nejhitovější, nacpal do toho blackmetalová témata a vytvořil dokonalé album, které smrdí vyprahlostí, jižanstvím a propoceným širákem.
Adamu Darskimu tak vytvořil další alterego. Vedle blackmetalového kazatele je tu rebel s kytarou, navoskovaným knírem a širákem, ze kterého září obrácený kříž. A zdá se mi, že je tento chlap v současnosti uvěřitelnější a lépe padnoucí postavou. Abych řekl pravdu, před třemi roky jsem měl pocit, že jde o pózu. O trochu křečovitou snahu vyzkoušet si jiný názor a dokázat si, že „na to mám“. Tato deska ovšem tuhle moji mylnou představu maže. Plyne totiž naprosto přirozeně. Mám z ní pocit naprosté lehkosti a ačkoliv všechny postupy, které tu jsou slyšet, jsou i pro mě jako podprůměrného posluchače žánru několikrát vyvařeným pytlíkem čaje, jsou poskládány tak dobře, že fungují beze zbytku. Jakoby vzal všechny ty nejzábavnější útržky stylu a sešil z nich geniální tapiserii.
Oproti minulé desce Nergal staví do popředí hosty, které tu nechává zářit. Je tu jediná skladba bez hosta, která je v polštině. Do ostatních jsou vetkáni povětšinou titáni metalové scény. Ať už jde o Ihsahna, Matta Heafyho z TRIVIUM, Corey Taylora ze SLIPKNOT nebo Brenta Hindse z MASTODON. A nejde zdaleka jen o tato jména. Nergal sáhnul i po neofolkových ROME, které reprezentuje Jérôme Reuter, a dalších. Jakoby chtěl dát i ostatním příležitost ukázat zcela jinou stránku jejich hudební osobnosti. Tento přístup se vyplatil. Každá skladba má vlastní osobnost. Album je barevné, zábavné a skrznaskrz hitové.
1. Run with the Devil (Ft. Jorgen Munkeby)
2. Coming Home (Ft. Sivert Hoyem)
3. Burning Churches (Ft. Mat McNerney)
4. By the River (Ft. Ihsahn)
5. Męstwo, Surrender (Ft. Anders Landelius & Rob Caggiano)
6. Deep Down South (Ft. Johanna Sadonis & Nicke Andersson)
7. Man of the Cross (Ft. Jérôme Reuter)
8. You Will be Mine (Ft. Matthew K. Heafy)
9. How Come? (Ft. Corey Taylor)
10. Confession (Ft. Niklas Kvarforth)
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.