Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Počínání tehdy čerstvě v záři světových reflektorů zrozené hvězdy švédských AVATAR na posledním album „Avatar Country“ vzbuzovalo dojem, že tady už si někdo myslí, že má definitivně vyhráno. Nepříliš přesvědčivý čtyřicetiminutový materiál však kupodivu skupina dokázala na koncertních pódiích prodat s neuvěřitelným potenciálem, což jí jistě lze přičíst jen a jen k dobru. I z toho však bylo zřejmé, že má-li pohádka o tom, jak klaun a jeho kamarádi ke štěstí přišli, mít šťastné pokračování, bude zřejmě nutno nepodlehnout zákonům trhu, ale soustředit se na to, co je skupině nejvlastnější.
Tedy, skutečně metalová syrovost (nu-metalová, chcete-li), ohlodaná až na kostní morek, a zároveň pořádný kus melodie, vyšťouraný hluboko v inspirační studnici, tak hluboko, že tam nikdo jiný už nedosáhne (čímž vším se mimochodem značilo zejména album „Hail The Apocalypse“, které v roce 2014 poprvé v plném rozsahu ukázalo světu, jaký potenciál v AVATAR dříme).
Pozorný náslech novinky „Hunter Gatherer“, osmé v pořadí klasických studiových nahrávek kapely, prozradí, že v tomhle směru Švédové nejspíš skutečně zpytovali svědomí, a při skladatelském procesu a společném živém nahrávání se snažili být doopravdy přirození a nevyumělkovaní. Však se jim také díky tomu vrátil ten správný kovový ruměnec do tváře. Album tedy znovu působí jako obrovský vrták, který si razí cestu nevyzpytatelnou skálou. Tu zabírá na stodeset procent, protože kámen je tvrdý a nepoddajný, tu zase naopak ubere na otáčkách a spotřebě oleje, aby se se skalním masivem pomazlil pomalými vrněním, anebo se pro změnu úplně vymkne kontrole, bez toho, aby bylo zřejmé, kterým směrem a jak to bude. AVATAR vždy byli mistry více než jedné či dvou tváří, a to se jim zde daří téměř na výbornou.
V úvodní „Silence In The Ages Of Apes“ vybuchují v koncentraci kovového hněvu, což je hned na začátek nesmírně povzbuzující. Hned vzápětí v „Colossus“ (schválně, kolik z vás si u názvu skladby a jejího těžkého riffu vzpomnělo na MESHUGGAH?) dojde na výjimečné okamžiky, protože tahle skladba už zcela jednoduše (a kompletně) zabíjí. Podobně zvučná je i „A Secret Door“, třebaže u ní od hrubozrnného mračení přejdeme k romantickému pískání a největší prostor dostane snílkovské já kapely. Rutinní a tím pádem i tak trochu nadbytečnou „God Of Sick Dreams“ poté s železnou jistotou přeskočí „Scream Until You Wake“, v jejímž refrénu si znovu připomenete vzácnou schopnost AVATAR vyvolat ve vás dojem, že se vám u pomyslného pohledu do dálavy příjemně točí hlava.
Velkou pozornost si vyžádá i „Child“, mixující dokonalý koktejl všech kapelních nálad a nenápadně také demonstrující efektivnost bicích Johna Alfredssona, stejně jako hned za ní „Justice“, slušivý výtrysk melancholie, u nějž zrovna cítíte rozechvění, s jakým se zpěvák Johannes Eckerström chápal mikrofonu. To se ještě více rozvine u čistě klavírního kousku „Gun“, jaký umí snad jen AVATAR. Další hlušší okamžik přijde s „When All But Force Has Failed“, což je ovšem rázem zapomenuto se závěrečnou „Wormhole“, definitivně ilustrující před chvílí vzpomínaný efekt AVATAR coby bouracího kladiva.
Zejména při jeho vědomí se tedy dá spolehlivě konstatovat, že tentokráte to kapele vyšlo, udeřila na tu správnou posluchačskou strunu a bude jistě zajímavé spatřit, jak si s novou porcí skladeb poradí při živých vystoupeních. Snad se jich, korona budiž prokleta, dočkáme co nejdříve.
1. Silence in the Age of Apes
2. Colossus
3. A Secret Door
4. God of Sick Dreams
5. Scream Until You Wake
6. Child
7. Justice
8. Gun
9. When All but Force Has Failed
10. Wormhole
Diskografie
Hunter Gatherer (2020) The King Live In Paris (Live) (2019) Avatar Country (2018) Feathers & Flesh (2016) Hail The Apocalypse (2014) Black Waltz (2012) Avatar (2009) Schlacht (2007) Thoughts Of No Tomorrow (2006)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.