Druhé album dánského heavymetalového zjevení MERCYFUL FATE bývá pasováno za stejně velkou klasiku stylu, jako jeho o rok starší předchůdce a debut kapely v jednom, „Melissa“, ne-li dokonce ještě klasičtější. Je tomu tak samozřejmě díky mnoha faktorům a okolnostem, které vznik tohoto monumentu kovové klasiky doprovázely, z nichž se však jasně nejdůležitějšími zdálo být teprve nedávno vynalezené husté heavymetalové předivo, náměty texů a samozřejmě hlas zpěváka, v jediném momentu okamžitě lehce identifikovatelného Pána fistulí Kinga Diamonda.

„In the name of Satan, the ruler of Earth,
open wide the Gates of Hell and come forth from the Abyss,
by these Names: Satan, Leviathan, Belial, Lucifer,
I will kiss the Goat“ („The Oath“)

Dá se říci, že rok 1984 už byl svědkem slušně rozjeté metalové revoluce, a že na jeho scéně se ve smyslu extrémů dalo slyšet a vidět lecos (namátkou třeba VENOM nebo SLAYER). MERCYFUL FATE se k podobně vnímaným spolkům neomylně zařadili už od samotných svých počátků (vzpomeňme i na jejich úplně první studiovou nahrávku, eponymní EP z roku 1982, jemuž se neoficiálně říkalo „Nuns Have No Fun“, s brutálním výjevem na obalu), a to přestože hudebně byli jaksi „učesanější“. Byly to tedy skrznaskrz (a to do slova a do písmene) satanské texty a extrémně vysoký zpěvákův projev, co stálo za zařazením kapely spíše mimo oficiální heavymetalový proud.

Nic z toho jí ovšem nemohlo zabránit složit a nahrát album tak zvučné, jakým „Don´t Break The Oath“ je. Stále v klasické a tím pádem i nejslavnější sestavě Diamond, Shermann, Denner, Hansen a Ruzz, v níž autorské těžiště leželo na zejména na bedrech Hanka Shermanna a pochopitelně také Kinga Diamonda, jenž krom kompletní textové stránky začal fušovat i do hudby a naznačil tak poměrně výrazně vývoj věcí příštích. Výsledný koktejl „černého“ heavy metalu je proto opravdu mistrovsky namíchán a není se co divit, že mnohá z devíti skladeb alba vešla do dějin, na čele zřejmě s nejslavnější „Come To The Sabbath“, vlastně kompletním návodem na to, jak uspořádat pořádnou satanskou mši.

Těch výrazných okamžiků je ovšem logicky o mnoho víc. Třeba nezapomenutelná úvodní „A Dangerous Meeting“, chlubící se velmi inspirujícím riffem a melodickou linkou (dá se objevit třeba v singlové skladbě „1415“ našinců ŘETĚZ), podobně nakažlivé „Desecration Of Soul“ a „Night Of The Unborn“ anebo ústřední kvílivá pasáž „Nightmare“, jejíž nástup či některé další pasáže vlastně vůbec nesvědčily o tom, o čem ve skutečnosti skladba byla. Bylo tomu tak jistě proto, že v podání tehdejších MERCYFUL FATE šlo zkrátka o heavy metal stále ještě poněkud v plenkách, mnohdy zastíněný ještě nedávno dominujícím hardrockovým feelingem, z nějž jste tendenci hrát temně, zlověstně a strašidelně mohli vyčíst občas jen s obtížemi. O to působivější to však všechno, troufám si říct, bylo.   

Sláva souboru Milosrdného osudu nicméně vzala krátce po vydání „Don´t Break The Oath“ za své, a to zejména proto, že, jak již bylo výše naznačeno, King Diamond po rozepřích ohledně dalšího směřování s Hankem Shermannem neodolal svým sólovým ambicím (na které měl, jak ukázal čas, evidentně objektivní právo). Nebylo to však, naštěstí, jejich poslední společné slovo a tak jsme se (byť jsme o tom samozřejmě nevěděli) mohli těšit ještě na další velké věci, které v budoucnu z dílny MERCYFUL FATE vzešly.