Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Návrat MERCYFUL FATE na scénu v roce 1993 se ukázal být tak úspěšným, že prakticky vzápětí po koncertním turné na podporu „In The Shadows“ nastoupila skupina znovu do nahrávacího studia. V mezičase vyšlo ještě EP „The Bell Witch“, které však krom dvou skladeb ze jmenovaného alba neobsahovalo nic než koncertní materiál, a stihly se udát dvě změny v obsazení, shodou okolností v rytmické sekci, kterou nově převzali Sharlee D´Angelo (ARCH ENEMY) a Kingův tehdejší bubeník Snowy Shaw (později např. THERION).
„Time“, jak byla čtvrtá studiová nahrávka MERCYFUL FATE pojmenována, vyšla na podzim 1994, a znamenala další zvýraznění již tak velmi výrazných pozic kapely. Na jednoduchém obalu se skvěl obrázek krania, o němž se říká, že bylo originálem „Melissy“, tedy lebky, kterou skupina užívala jako rekvizitu v úplných koncertních začátcích, a když se zaposloucháte do úžasné, skrznaskrz melancholicky diamondovské titulní skladby, je jisté, že lepší námět se snad ani nedal zvolit.
Pod pokličkou alba samotného, znovu prošpikovaného hororovými tématy, se pak skrýval další krásně ukutý vzorek devadesátkového heavy metalu, jemuž vévodil královský falzet o rozsahu (někde uváděných až) pěti oktáv. A znovu se na něm potvrdila vůdčí role, kterou na sebe při reunionu MERCYFUL FATE vzal právě King Diamond.
To nejlepší z alba totiž již podruhé za sebou spolehlivě pochází z jeho autorského pera, bezpochyby inspirovaného souběžně vedenou a úspěšnou sólovou kariérou. Na samém vrcholu toho všeho je samozřejmě již zmíněný, na spinetu upředený titulní kousek, jemuž nechybí absolutně nic z mrazivé Královské poetiky (vypíchnuté báječným Dennerovým sólem), v těsném závěsu pak zbývající čtveřice skladeb „Angel Of Light“, „Witches´ Dance“, „My Demon“ a „Lady In Black“, které vás ani na okamžik nenechají na pochybách o tom, že tahle produkce pochází ze skutečné světové extratřídy. Vybrané melodie a rytmy, správně zatěžkané a kroucené riffy a především všudypřítomný stín hrůzy, vytvářející na okolních stěnách strašidelné obrazce, ne, tohle umí jen jediný člověk na světě.
Nesnižuje to ovšem pranic důležitost kytarového dua Denner/Shermann, které se samozřejmě autorsky rovněž podílí, a bez jejichž příspěvku, dýchajícího kapelní historií, by to zkrátka ani nemohli být ti praví MERCYFUL FATE. Tady stojí jistě za zmínku bezvadný otvírák „Nightmare Be Thy Name“ s nenapodobitelnými změnami nálad a hladivě klouzavým refrénem, krásně ilustrativní „The Mad Arab“ (pojednávající o Abdulu Alhazredovi, jehož si vymyslel H. P. Lovecraft jako autora bájného Necronomiconu), možná méně nápadná „Mirror“, jež se však o vás otře jako černá kočka o lýtko, anebo působivá poklona záhrobním temnotám „The Afterlife“.
V těsném sledu za jeho předchůdcem tak MERCYFUL FATE vydali další znamenité album, jež především dosvědčilo jejich výrazný potenciál a úlohu, kterou sehrávali na mapě tehdejšího heavymetalového světa. Byli zkrátka stále jedineční a k tomu prakticky na vrcholu svých tvůrčích sil, pročež „Time“ skončilo přesně tam, kde i „In The Shadows“ před ním, totiž na absolutním výsluní „zlatých“ metalových let a spolu s tím samozřejmě také na čestném místě v diskografii kapely samotné.
1. Nightmare Be Thy Name
2. Angel of Light
3. Witches' Dance
4. The Mad Arab
5. My Demon
6. Time
7. The Preacher
8. Lady in Black
9. Mirror
10. The Afterlife
11. Castillo del Mortes
Americký retro hevík, který se svou razantní přímočarostí vrací k prvnímu období Maidnů. Rytmika částečně vychází i z domácí thrashové scény, ale jak začnou kvílet kytary, koukají z toho Harrisovci. Za mě dobrý, přepošlu to Dalasovi k posouzení.
Soutěž o nejlepší metalový obal tohoto roku můžeme uzavřít, už na konci února tu máme jednoznačného vítěze - „Here Be Dragons“. Cenu přebírá Rodney Matthews. Pod obalem najdeme, bohužel dle očekávání, již jen recyklovaný a mnohokrát přežvýkaný obsah.
Zajímavý je tradičně pouze seznam hostí (Tate, Kiske, Atkins, Khan ad.), jejich účast však do země spolehlivě zadupává otravný hlas principála a samozřejmě i bilionkrát slyšené odrhovačky, které složil. Skalní aplaudují,ostatní si jen uplivnou a jdou dál.
Pod novým vydavatelem se Němci END OF GREEN vrací ke kořenům. Reedice debutového alba včetně jeho nově nahrané verze je celkem příjemným připomenutím jejich důrazných gothic doomových začátků. Uvidíme co bude dál.
Ale jo, tenhle pozdní švédský diskotékový metal má něco do sebe, a to i na svém již devátém řadovém albu, kde krom zlata v hrdle Nilse Molina nabízí i pár výrazných melodií, co se dobře posluchají, obzvlášť když pod nimi bublají ty tvrdé kovové spodky.
Takový francouzský stylový bráška Řeků MOTHER OF MILLIONS. Citlivý a náladový prog rock s důrazem na baladičnost a melodiku. A i zde má hodně výraznou roli emotivně zabarvený vokál. Hudebně se najdou vlivy LEPROUS, PORCUPINE TREE, ale i krajanů KLONE.
Po tragické smrti klávesáka Makise Tsamkosogloua, který v roce 2019 zemřel přímo na pódiu, se Řekové vrátili s ještě emotivnější porcí svého prog rocku. I díky výraznému vokálu je opět cítit LEPROUS aura, ale vůbec to nevadí. Výsledek je super.