Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Návrat MERCYFUL FATE na scénu v roce 1993 se ukázal být tak úspěšným, že prakticky vzápětí po koncertním turné na podporu „In The Shadows“ nastoupila skupina znovu do nahrávacího studia. V mezičase vyšlo ještě EP „The Bell Witch“, které však krom dvou skladeb ze jmenovaného alba neobsahovalo nic než koncertní materiál, a stihly se udát dvě změny v obsazení, shodou okolností v rytmické sekci, kterou nově převzali Sharlee D´Angelo (ARCH ENEMY) a Kingův tehdejší bubeník Snowy Shaw (později např. THERION).
„Time“, jak byla čtvrtá studiová nahrávka MERCYFUL FATE pojmenována, vyšla na podzim 1994, a znamenala další zvýraznění již tak velmi výrazných pozic kapely. Na jednoduchém obalu se skvěl obrázek krania, o němž se říká, že bylo originálem „Melissy“, tedy lebky, kterou skupina užívala jako rekvizitu v úplných koncertních začátcích, a když se zaposloucháte do úžasné, skrznaskrz melancholicky diamondovské titulní skladby, je jisté, že lepší námět se snad ani nedal zvolit.
Pod pokličkou alba samotného, znovu prošpikovaného hororovými tématy, se pak skrýval další krásně ukutý vzorek devadesátkového heavy metalu, jemuž vévodil královský falzet o rozsahu (někde uváděných až) pěti oktáv. A znovu se na něm potvrdila vůdčí role, kterou na sebe při reunionu MERCYFUL FATE vzal právě King Diamond.
To nejlepší z alba totiž již podruhé za sebou spolehlivě pochází z jeho autorského pera, bezpochyby inspirovaného souběžně vedenou a úspěšnou sólovou kariérou. Na samém vrcholu toho všeho je samozřejmě již zmíněný, na spinetu upředený titulní kousek, jemuž nechybí absolutně nic z mrazivé Královské poetiky (vypíchnuté báječným Dennerovým sólem), v těsném závěsu pak zbývající čtveřice skladeb „Angel Of Light“, „Witches´ Dance“, „My Demon“ a „Lady In Black“, které vás ani na okamžik nenechají na pochybách o tom, že tahle produkce pochází ze skutečné světové extratřídy. Vybrané melodie a rytmy, správně zatěžkané a kroucené riffy a především všudypřítomný stín hrůzy, vytvářející na okolních stěnách strašidelné obrazce, ne, tohle umí jen jediný člověk na světě.
Nesnižuje to ovšem pranic důležitost kytarového dua Denner/Shermann, které se samozřejmě autorsky rovněž podílí, a bez jejichž příspěvku, dýchajícího kapelní historií, by to zkrátka ani nemohli být ti praví MERCYFUL FATE. Tady stojí jistě za zmínku bezvadný otvírák „Nightmare Be Thy Name“ s nenapodobitelnými změnami nálad a hladivě klouzavým refrénem, krásně ilustrativní „The Mad Arab“ (pojednávající o Abdulu Alhazredovi, jehož si vymyslel H. P. Lovecraft jako autora bájného Necronomiconu), možná méně nápadná „Mirror“, jež se však o vás otře jako černá kočka o lýtko, anebo působivá poklona záhrobním temnotám „The Afterlife“.
V těsném sledu za jeho předchůdcem tak MERCYFUL FATE vydali další znamenité album, jež především dosvědčilo jejich výrazný potenciál a úlohu, kterou sehrávali na mapě tehdejšího heavymetalového světa. Byli zkrátka stále jedineční a k tomu prakticky na vrcholu svých tvůrčích sil, pročež „Time“ skončilo přesně tam, kde i „In The Shadows“ před ním, totiž na absolutním výsluní „zlatých“ metalových let a spolu s tím samozřejmě také na čestném místě v diskografii kapely samotné.
1. Nightmare Be Thy Name
2. Angel of Light
3. Witches' Dance
4. The Mad Arab
5. My Demon
6. Time
7. The Preacher
8. Lady in Black
9. Mirror
10. The Afterlife
11. Castillo del Mortes
Ejhle, špičkový německý debut našťouchaný bravurním technickým DM. Má to dost valérů, skvělou balanci mezi melodikou a zrůdnou agresí, zábavný vokál a explozivní basu, která evokuje klasiky žánru. Němci působí dojmem, že se pro první ligu narodili!
Košatý technický death, agresivní náklepy střídá progresivní hravost a přestože se jedná o brutální formu death metalu, je to i dostatečně čitelné. Povedený zvuk dává vyniknout všem instrumentálním parádičkám. A tempo je většinou zabijácké. Palec nahoru.
Tento šťavnatý mix proto-black/deathu s thrashovým zurvalstvom, nasratosťou a rýchlosťou sa mi veru pozdáva. Švédom to krásne hrá, tento debut u slovutných Century Media sa veru podaril.
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.