Nevím jestli je to pouze můj dojem, ale v poslední době (asi tak posledních 7 let) se mi zdá v metalovém ranku poněkud překapelováno. To je všude samej metaáál, tady kůže, tuhle cvok, ale pořádná hudba veškerá žádná. A sotva se objeví nějaká nadějná partička, už na druhém albu začne kopírovat svoje starší kolegy aby se vydrápala v hitparádových žebříčcích na co nejvyšší šprycli. Ale najdou se i výjimky. Takovou výjimkou ovšem mnou právě recenzovaná kapela LOST HORIZON rozhodně není.

Hned při prvním poslechu „A Flame…“ se vám vybaví jména, jako jsou v poslední době velmi protěžovaní HAMMERFALL. A tato paralela není vůbec náhodná. Obě party totiž mají kromě společné národnosti mezi sebou i personální spojitosti, které ovšem zůstaly utopeny v propadlišti času. Myslím, že hoši z LOST HORIZON museli novinku HAMMERFALL asi hodně naposlouchat, protože jejich vlastní dílo se vystříhalo přesně té sterility, kterou jsem onehda vyčítal padajícímu kladívku. Přesto všechno se ale vrcholné mety v mých očích švédům dosáhnout nepodařilo. Vlastně bych jim ani nevyčítal fakt, že se hudba na novince skoro neliší od alba, s nímž před několika lety debutovali. Ku cti jim rozhodně slouží i to, že ačkoliv hrají heavy speed metal klasického střihu, kde toho už tolik vymyslet nelze, přesto si dokázali vytvořit vlastní tvář. Ať už laděním kytar, melodiemi, které odjinud než od „Maidnů“ pocházet nemůžou a přece na první poslech nezní jako kopírka. A nebo asi největší devizou kapely. Zpěvákem. Zpěvákem, který nejen že je na svém postu vynikající, snaží se zpívat poměrně technicky, ale na rozdíl od kladivouna Joacima má i docela příjemný přirozený hlas, tudíž se vám při poslechu nezačne dělat kopřivka na pravém předloktí o tiku pravého oka ani nemluvě. Instrumentální složce alba také nelze skoro nic vytknout. Řemeslně nadprůměrná práce se spoustou mnohdy již použitých, ale přesto neurážlivě zpracovaných nápadů. Největším překvápkem je tu asi použití kláves, které v heroickém heavy metalu (ano i tím tohle album tak trošku je :-) není zase tak časté. A to nikoliv kláves plošných a za každou cenu orchestrálních, jako je mají třebas RHAPSODY, ale kláves které svým zvukem nejvíc připomínají malou dětskou zvonkohru, která je standardním vybavením každé mateřské školky. Čímž však nechci říct, že by to bylo nějak špatné, naopak. Přes to všechno mi toto album ještě čímsi nesedí. Snad svojí přílišnou „plochostí“. Písně, i když nejsou špatné, jsou jedna jako druhá. Nic vás nepřekvapí, silné momenty se takřka nekonají a jediné, čím se deska trochu mění, je hymničnost jednotlivých skladeb, která je tu větší, tu menší. Písničky jsou tu kratší tu delší, ale žádná nemá vyloženě hitové ambice, ani hlubší charakter eposu. Není zde nic, co by vás nakoplo ani vyloženě nudilo. A tak se to „jen“ docela pohodlně poslouchá. Což ale nemusí být málo.

S hodnocením je tak trochu svízel. Lidi, kteří mají rádi styl, v němž se LOST HORIZON pohybují, si na albu to své jistě najdou. Těm bych ho rozhodně doporučil. Ctitelé komplexnější muziky se budou asi pousmívat pod vousy a pohrdat námi mladíky…ale proč ne? Dopřejme jim to v jejich stařeckém progresivním rozmaru. Vždyť s kým bychom se pak hádali o pravdivosti metalu? Čím bychom byli bez věčných oponentů? Mě osobně stačí, že LOST HORIZON poskytují jiný pohled na metal než MANOWAR a jsou rozhodně lepší než HAMMERFALL. Mají zajímavou image a hezké je i to, že mě nic nenutí poslouchat jejich hudbu pořád dokola.