OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Aktuální desku michiganských řezníků lze chápat jako restart. Už delší dobu jsem měl pocit, že kapela zabředla do určité rutiny, která se promítala jak na pravidelnosti nahrávek, které vycházely co dva roky, tak hlavně byla cítit na umělecké invenci nových alb. Dvě desky, které svítí nejzářivěji v téměř dvacetileté diskografii, tedy „Nocturnal“ a „Everblack“ se přeskočit nepodařilo. Hudebníci, soustředění kolem kytaristy Briana Eschbacha a zpěváka Trevora Strnada, se v uplynulých dvou dekádách řádně točili, nicméně před čtyřmi lety v sestavě zakotvila osoba, která současné tvorbě velmi přispívá. A ačkoliv se tato figura podílela již na předchozí desce, tak nyní se dokázala naplno propojit se všemi ostatními členy ansámblu a vytěžit ze sebe pro kapelu maximum. Tou osobou je osmadvacetiletý benjamínek souboru - Brandon Ellis, který delší dobu fungoval v ARSIS, ale mihnul se i v CANNABIS CORPSE nebo v koncertní sestavě FINNTROLL a SYLOSIS. Člověk by si skoro mohl myslet, že ARSIS jsou taková soukromá farma, kde si THE BLACK DAHLIA MURDER pěstují nadějné hudebníky, neboť i někdejšího kytaristu Ryana Knighta, kapela přetáhla právě z ARSIS.
Právě Brandon do kapely začal přinášet melodické linky a sóla, které odkazují k dřevní škole kytarových hrdinů a občas budí dojem až slabikářových postupů. Kytary tu spřádají síť melodických drbaček, s někdy okatě hitovými tendencemi a nad tím vším se občas prolétne sólo, které by se neztratilo ani v nejryzejším heavymetalovém rytířství.
Paradoxně tak THE BLACK DAHLIA MURDER nejmladší člen vrací na koleje death metalu a zahání veškeré deathcorové démony, kteří michiganské pronásledovali. Ačkoliv si dlouhodobě myslím, že přestože kapela často jezdila turné v rámci deathcorových Impericon cirkusů, tak ze všech účinkujících měla k deathcore nejdále.
Současně je zapotřebí říci jednu zásadní věc. Nečekejte nic originálního. „Verminous“ je řemeslně parádně odvedená práce a hlavně pak vyseknutá poklona metalovým klišé. U mnoha melodických linek mě cukají koutky při pomyšlení, jak lišácky si kapela půjčuje to nejlepší z pokladnice zlatého fondu death metalu. Ale proč ne. THE BLACK DAHLIA MURDER si prostě složili recyklát silných metalových hitovek, ze kterého je cítit láska ke kovové melodice. A ačkoliv může po čase trochu splývat, moc lepších alb v tomto ranku letos nevyšlo.
Recyklát silných metalových hitovek, ze kterého je cítit láska ke kovové melodice. Ačkoliv může po čase trochu splývat, moc lepších alb v tomto ranku letos nevyšlo.
7,5 / 10
1. Verminous
2. Godlessly
3. Removal of the Oaken Stake
4. Child of Night
5. Sunless Empire
6. The Leather Apron's Scorn
7. How Very Dead
8. The Wereworm's Feast
9. A Womb in Dark Chrysalis
10. Dawn of Rats
Verminous (2020)
Nightbringers (2017)
Abysmal (2015)
Everblack (2013)
Ritual (2011)
Deflorate (2009)
Majesty (DVD) (2009)
Nocturnal (2007)
Miasma (2005)
Unhallowed (2003)
A Cold-blooded Epitaph (EP) (2002)
What A Horrible Night To Have A Curse (EP) (2001)
Vydáno: 2020
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 35:53
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.