Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední dobou se díky deskám ULVER a JAGGA JAZZIST téměř topím v neonových synth obláčcích, které jsou pro obě nové desky typické. Norská skupina multi-instrumentalistů tentokrát k tvorbě přistoupila zcela jinak, než se tomu stávalo v minulosti, kdy taktovku držel v ruce mozek kapely Lars Horntveth. Ten nosil i většinu nápadů a zdálo se mi, že má nad celou tvorbou kontrolu. Deska „Pyramid“ údajně vznikala tak, že se celá kapela zavřela na několik hodin v odlehlém studiu ve švédském lese. Autorský vklad je tam rozpuštěn mezi všechny členky ansámblu a vyznění je opět jiné a je velmi příjemné zjistit, že tvůrčí potenciál JAGGA JAZZIST zdaleka nemusí nést bedra jen jednoho člověka.
JAGA JAZZIST vlastně vždy překvapovali. Každá deska byla trochu ujetá a vždy jiným způsobem. Téma se současně vždy lehce zrcadlilo v názvu. Album „Starfire“ bylo kosmické. Neslo s sebou ostré hrany i nekonečnost. Občas měl člověk pocit, že tu ambient brutálně znásilňuje dubstep svázaný do kozelce. I aktuální album má téma. „Pyramid“ odkazuje k poušti, kterou je inspirováno. Na jednu stranu je klidnější, má svá minimalistická zákoutí i velkorysost. Čtyři skladby se stopáží čtyřicet minut současně mají spontánní náboj, který jsem z předchozích materiálů příliš necítil.
Album „Pyramid“ vystupuje z komfortní zóny. Změnil celý přístup kapely i styl skládání materiálu, stále zůstává ale rozpoznatelný rukopis. Nad žánry, jakými je jazzrock, fusion, ambient, psychedelie a post-rock si JAGGA JAZZIST stále uchovávají svoje vlastní severské kouzlo a všechny blízké příbuzné, kteří lámou nu-jazz do vychillovaných melancholických, ploch nechávají za sebou.
Je to hezké, opravdu fajn chillout, i když osobně je pro mě do těchto dní stale lepší The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble. Přeci jen je to malinko temnější a pro poslechové korona večery příhodnější
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?