THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dosť tvrdým recenzentským orechom bol pre mňa nový album pražskej skupiny KRUTON. Ako v poslednom čase stále častejšie, ide o hudobný kolektív, o existencii ktorého som do minulého roku netušil. Pritom funguje už desať rokov a na konte má dokopy tri albumy vydané v časových rozstupoch tri a päť rokov. Myslím, že to bude tým, že ide umelcov z tej časti scény, ktorú veľmi nesledujem, nakoniec, snahu stíhať dianie tam, kde „som doma“, som pochoval už tiež pred niekoľkými rokmi.
Grafické stvárnenie albumu ako prvé naznačuje, že pôjde o nie úplne tradičné dielo. Miesto drsných výjavov výbušných farieb KRUTON ponúkajú čierne písmo a obrázky na bielom podklade. Obrázky jednoduché, skoro schematické, ako ľahkou rukou v záblesku inšpirácie načrtnuté motívy v kontrastoch čiernej a bielej, pôsobia meditatívne i znepokojujúco. Ilustrujú príbeh, rozdelený do ôsmich hudobných kapitol. „Šeď strachostánků“ je veľmi obrazným, temným, osudovým, miestami až apokalyptickosťou a rozkladom nasiaknutým rozprávaním o chlapcovi menom John Doe (v angličtine termín pre osobu bez zistenej totožnosti), ktorý ide, pozerá sa a vidí.
Nekráča k ničomu dobrému, textové obrazy sú ponuré, plné anjelov, démonov, skazy a smrti, hádam aj konečnej ničoty. Sú prekladané odkazmi na kresťanstvo, citátmi z biblie, je to veľmi zvláštna a akoby „vysoká“ poetika, v ktorej každý môže a možno aj má nájsť niečo iné. Je to kritika viery? Žalospev nad svetom? Nad zničenými životmi? Ktovie. Rozhodne je to niečo „iné“ bez ohľadu na to, že koncepčných albumov je metal ako taký plný. Reč totiž je o nespochybniteľne metalovom albume, na ktorom však miesto tradičných pesničkových foriem prevládajú rozsiahle a rozviate kompozície (od 7:11 do 16:41), doplnené troma kratšími kúskami, úvodom a dvoma medzihrami.
Základom tohto výpravného a atmosférického soundtracku je predovšetkým technický, filigránsky vybrúsený thrash metal, silne obľubujúci melancholické i dramatické melódie. Sú tu monumentálne, priam symfonicky majestátne momenty, mohutné orchestrácie prechádzajúce do ostro sekaných thrashových pochodov, aj výbušné, naklepané pasáže, kde nad harmóniami buráca dravý vokál. Klasický, ostrý metal sa strieda s inštrumentálnymi pasážami a akustickými medzihrami, rôznymi „náladovkami“, v ktorých vokalista šepká, deklamuje, spieva i rozpráva. Čo skladba, to iný pomer tvrdých, divokých i meditatívnych pasáží. Model sloha-refrén-sólo tu nemá miesto, „Šeď strachostánků“ je svojím spôsobom hodina fungujúca hlavne ako celok.
Technicky a aranžérsky je album výdatný, stojí na precíznej a prepracovanej hre, ktorá však neutápa tvrdosť a „metalovosť“, výživného nárezu s vydarenými momentmi je tu naozaj dosť. Vynikne aj basgitara, zvlášť vo voľnejších či „umeleckejších“ pasážach, kde dostáva veľký priestor a dokáže ho využiť. KRUTON sú vo svojej komplexnosti na jednej strane draví a chytľaví, na druhej strane zasnení, vzdušní, melancholickí, niekedy ich inštrumentácie takmer bezstarostne lietajú ponad svet stravovaný zlobou, inokedy udrú a vystrašia. Vzdialene podobným hudobným zážitkom boli pre mňa naposledy asi len HEFAISTOVA LYRA. Výpravné hudobné predstavenie je zahalené do sympatického a citlivo vyváženého zvuku. Ak chcete album, ktorý od vás bude vyžadovať sústredenie, ale nakoniec sa vám otvorí a odmení, skúste toto.
„Šeď strachostánků“ je skôr zhudobnený príbeh než kolekcia metalových skladieb, je to zvláštna, nie úplne ľahká záležitosť, nielen na domácej scéne ide o dosť sviežo zuniaci kov.
7,5 / 10
Vojtěch Šarše
- texty, knižná predloha
Martin Strnad
- gitary, vokály
Jan Rameš
- gitara
David Pospíšil
- bicie
Jérôme Totti
- basgitara
1. I. – Př. n. l. – Nářek Janův
2. II. – Balet stínů
3. III. – Nepokřtěný
4. III. – Přerod
5. IV. – Umučení Antikrista
6. V. - Znemrtvýchvstání
7. V. – Limb
8. VI. - Nanebenevzetí – Nářek Bafometův
Šeď strachostánků (2020)
3 (2015)
Lament (2012)
Vydáno: 2020
Vydavatel: Support Underground
Stopáž: 60:10
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.