Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Spomínať v súvislosti s pražskými PERFECITIZEN experimentom a moderne naklonených grind/deathových zúrivcov ALIENATION MENTAL je v roku 2020 možno už nosením dreva do lesa. Alebo aj nie, AM boli pozoruhodným zjavom nielen na domácej extrémnej scéne. Už na prvotine „Kopferkingel“ bolo počuť, že táto kapela na to ide zľahka „inak“, prišla s technickým výbuchom úplne besniacej energie vo vysokých obrátkach. Časom do tohto základu prenikali rôzne groove a industriálne postupy, až sa skupina sama otitulovala ako „nu-machine grind“. Ťažko sa to popisuje, ale na tvorbu od prvého albumu „Ball Spouter“ až po koniec diskografie označenie sedí.
Chuť experimentovať nebola prijímaná vždy jednoznačne kladne, pre fanúšikov klasického podania grind coru či death/grindu boli „modernizujúce“ postupy neraz priveľkým sústom. Keď však z popola ALIENATION MENTAL povstali v roku 2011 PERFECITIZEN, vtedy už len v trojčlennej zostave a s iným vokalistom, rozhodli sa naďalej držať niekoľkých základných princípov: besniacej energie, frenetických temp, toho najkrutejšieho z drvenia i smrtnenia, ale technicky podaného, a popri tom chuti nebáť sa vykročiť mimo limity stanovené zvoleným žánrom.
Debut „Through“ z roku 2013 je pri všetkej svojej neortodoxnosti hlavne svojsky podaným brutálnym a technickým nárezom, prepracovaným a zároveň živelne výbušným, v ktorom maniakálne revúce i growlujúce vokály prinášajú príbehy na báze sci-fi, dystopických fantázií i ponorov do spirituality. Dva roky na to s albumom „Corten“ ukázali, že so svojou hudobnou tvárou to myslia vážne. Extrémne, ale do budúcnosti vždy aj s nejakým tým vývojom a odvahou skúsiť niečo iné, až také iné, že to chce odvážneho skladateľa a otvoreného fanúšika. Tretí album „Humanipulation“ z leta tohto roku je prirodzeným výsledkom takéhoto tvorivého procesu.
S hudbou, akú PERFECITIZEN ponúkajú, by boli na špičke extrémnej scény v hociktorej krajine, od „metalovej divočiny“ až po „metalovú veľmoc“. Tá česká vo svete urobila dieru hlavne s grind corom, kam možno pražskú v súčasnosti štvorku bez váhania zaradiť aj napriek silnému podielu technicky sofistikovaného BDM a postupov, ktoré okolo metalu často ani nešli. Novinka obsahuje osem skladieb za pol hodiny, pri ich počúvaní budete mať pocit, že ste sa v superrýchliku prehnali dobre známou divokou krajinou, ale periférnym pohľadom ako by ste v nej každú chvíľu zazreli niečo, o čom si nie ste istí, že to tam naozaj bolo.
A ak tam aj bolo, ako sa to tam ocitlo a čo to tam, dočerta, hľadalo? Každopádne, bolo to zaujímavé a treba to preskúmať bližšie. Na albume sa totiž deje vynikajúci blastujúci technicky vybrúsený a skladateľsky zaujímavý, netuctový grind/death so skvelými riffmi, strhujúcimi súbojmi harmónií i ich opakov, melódií (!) i neľútostne, nasekaných partov a brutálnych vokálov od hrdelných a výlevkových hĺbok po psychotický rev a jačanie. Potom ale príde pasáž, v ktorej sa k mikrofónu dostane hosťujúca speváčka a vynorí sa psychedelická nálada, akú si pamätáte z 80. rokov, keď ste na „Into The Pandemonium“ začuli Claudiu-Mariu Mokri.
Popri vokalistovi Honzovi sa na albume vyblázni niekoľko zboristov a ani nepátram po tom, ktorý môže za to, že pasáž „ako z grunge“ je naozaj grunge, ani po tom, kto v jednej skladbe rapuje a podobne. Po tomto už nejaké jazzové hudobné momenty ani funky nálady či pasáže, pri ktorých by si možno aj Mike Patton povedal „škoda, že som na to neprišiel sám“, neprekvapia. Hudba extrémna, divoká, zároveň však psycho a futuristická podobne ako príbeh, ktorý album v ôsmich kapitolách rozpráva. Vedecká fikcia? Dystopia? Vízia možnej budúcnosti, stvorenie dokonalého občana za pomoci manipulácií s genetikou, psychikou, informáciami, vytvárania ilúzie, s ktorou sa treba stotožniť ako s realitou? Ktovie, v každom prípade materiál na zamyslenie, vhodne dopĺňajúci odvážne a zároveň vydarené hudobné dielo.
Strhujúca extrémna smršť, ktorej nestačí „držať lajnu“ so žánrovo podobnými kolegami. PERFECITIZEN sa neboja vykročiť mimo hraníc a navyše na tejto výprave neblúdia. Pre grind core aj death metal jedna zo zásadných tohtoročných nahrávok.
Technický deatch-grind té nejvyšší jakosti. PERFECITIZEN na nové desce vytvářejí obrovský tlak, který drtí, přidávají muzikantské špeky, které mě nepřestávají bavit ani dva měsíce po vydání a navíc tu jsou v mantinelech žánru i vyložené hitová zákoutí. Mohu jen podtrhnout větu, kterou jsem o desce napsal několik týdnů zpátky: „Horký kandidát na desku roku na domácí extrémní scéně“
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.