Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Labutí píseň MERCYFUL FATE (tedy alespoň prozatím) dostala v posledním roce tisíciletí do vínku nezvyklé pojmenování osamocenou číslovkou „9“, zřejmě proto, že v sobě skrývá daleko více významů, než by se mohlo zdát, a to nejen pro kapelu samotnou. Jedná se totiž o vskutku magické číslo (v roce 1999 o to magičtější), opakovaně používané v Satanské bibli, přičemž cokoliv vynásobíte devíti a výsledné číslice sečtete, dostanete vždy právě 9. Vyjadřuje rovněž délku lidského těhotenství, a pokud budeme počítat i kompilační výběry „The Beginning“ (1987) a „Return Of The Vampire“ (1992), stejným způsobem symbolizuje také deváté album kapely.
Písní je na něm ovšem poněkud paradoxně deset, což ale v žádném případě není na škodu: rok po poněkud ospalejším „Dead Again“ se totiž MERCYFUL FATE vrátili ve své bývalé síle a znovu zaduněli na heavymetalový roh způsobem hodným Tolkienova Boromira těsně před jeho hrdinskou smrtí. S kresleným obalem, který zjevně upomínal na obálku někdejší klasiky „Don´t Break The Oath“, ve stejné sestavě jako na zmíněném albovém předchůdci, ovšem zjevně pod vlivem daleko působivějšího úplňku. Zřejmě si všechno sedlo, jak mělo, a štěstí znovu přálo připraveným.
Není proto vůbec s podivem, že nahrávka přirozeně navazovala na všechno to nejlepší, co za sebou skupina nechala v devadesátých létech minulého století, se vším tím kovovým kytarovým kouzlením, temnými a především okultními texty a samozřejmě nenapodobitelným zpěvem zkušeného metalového barda Kinga Diamonda.
Hned ze samotného začátku alba máte dokonce pocit, že při jeho přípravě už tentokrát skutečně kapela podepsala smlouvu s ďáblem. Svižná „Last Rites“ nabízí silně charismatický zážitek z metalového skotačení, následující „Church Of Saint Anne“ (lišácky vykouzlující na vašich rtech kostel zasvěcený úplně někomu jinému, než jak to vypadá na papíře) zase ochromující riff, který text skladby dokresluje vskutku magickým způsobem, a po ní uhrančivá „Sold My Soul“ s nezkreslenou kytarou, vystavěná na geniálním Kingově nápadu a jeho hlasovém provedení. Tohle je vskutku nesvatá trojice, u níž se každému posluchači, natěšenému na nové skladby, musela roztřást nejméně kolena.
Jedeme však dál, a to ve stále kvalitativně velmi solidním rozpoložení, třebaže na úroveň právě popsaných úvodních skladeb se již ze zjevných důvodů nedosáhne. „House On The Hill“ uhání jako naleštěný heavymetalový rychlík, stejně jako „Burn In Hell“ (a ještě později „Insane“), vyšperkovaná stupňovaným Kingovým vokálem a šťavnatým sólem, a vám dojde, že protentokráte MERCYFUL FATE také občas přidali na jinak standardní střední rychlosti. Pak se na vás zamračí „The Grave“, k neklidnému usínání zahraje „Kiss The Demon“, k předčasnému pohřbu zase uloží „Buried Alive“ a všechnu tu rituální temnotu krásně a symbolicky završí titulní „9“, mlhavý přenos z mysli chorého uctívače Satana, jenž možná až zas tak chorý není.
Když se s posledním tónem téhle skladby zavřely nad kapelou na dobrých dvacet let téměř veškeré vody, bylo to trochu smutné. Vždyť kolik dalších podobně povedených skladeb a alb mohlo za tu následující dobu vzniknout. Ale životní osudy zkrátka vedly protagonisty MERCYFUL FATE jinými cestami (jen na okraj zmíním, že Sharlee D´Angelo je od té doby součástí úspěšných ARCH ENEMY), což už se prostě nedá vzít zpátky.
A nebýt té nešťastné situace s oním čínským virem, už bychom dnes měli v hlavě vzpomínku na to, jaké to bylo, když se MERCYFUL FATE dali znovu dohromady a zahráli na letních festivalech. A to vám řeknu, už jen vybrat ten setlist a nezapomenout na nic podstatného, to by bývala musela být věru fuška. Snad bude tedy rok 2021 v tomhle směru o poznání příznivější a nejen, že kapelu uslyšíme a uvidíme na pódiu, ale snad nám také nachystá nové album, jak v jakémsi interview sliboval Hank Shermann. Let´s Come To The Sabbath Once Again!
1. Last Rites
2. Church of Saint Anne
3. Sold My Soul
4. House on the Hill
5. Burn in Hell
6. The Grave
7. Insane
8. Kiss the Demon
9. Buried Alive
10. 9
Nemám tohle album moc rád. Jako jo, kvalitativně to laťku drží. MF ji nikdy nepodlezli. Vysloveně přímočarej přístup ale je u týhle kapely na škodu. Ani jedna z písní mi nějak zásadně "nesvítí", snad trochu se odlišuje nakonec Devítka, pod kterou se podepsal Mike Wead, a ten vlastně ani nebyl v původní sestavě. Podle mě je na posledních dvou řadovkách MF citelně vidět nepřítomnost Michaela Dennera.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.