OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je úžasné sledovat, jak tato bristolská naděje dospívá a zraje. Začínali jako emo-violence hardcore kapela, která měla v některých místech až grindcoreový tlak. Aktuální album má mnohem blíže k postrocku, než ke grindcore. Neandrtálskou agresivitu u SVALBARD postupem času stále více nahrazovala melodičnost a nastoupili cestu, která je vede k epickým screamo kytarovkám.
Občas mám pocit, jako by se britská grindcoreová kapela snažila hrát covery od ENVY. SVALBARD pozvolna nahrazují syrovost kytarovou výpravností. Na předchozích deskách působili v měkčích pasážích poněkud ploše a jalově, ale stále více mě přesvědčují o tom, že je pro ně postupné měknutí tou správnou cestou, se kterou se již naučili pracovat.
Zpěvačka a kytaristka Serena Cherry, kolem které je kapela soustředěna, mnohem častěji sahá k čistým zpěvům, byť se sluší říci, že ty řvané mají stále ještě výrazně navrch. S tím jde ruku v ruce i rozvolnění kytar, které se snaží méně drtit, ale o to více čarovat s atmosférou skladeb. V tomto ohledu SVALBARD častěji používají "delay" efekty pro patřičné rozevření melodických linek kytar a jsem přesvědčen, že pokud udrží směr, který nasadili, dospějí zanedlouho v těch nejvzdušnějších fragmentech své tvorby až někam ke zvuku shoegaze kapel.
Stále tu je ale znát, v jakém prostředí se kapela zrodila. Mnoho míst na albu si drží hutnost i za přispění bicí soupravy Marka Lilleyho, jemuž nedělá problém patřičně sešlápnout pedál plynu. Tu energii nezastavíte, a to je další stránka současné tvorby. SVALBARD se nikterak neuzavírají před svojí minulostí a dokáží se v mžiku změnit v nelítostnou hardcoreovou bestii. Dá se vlastně říci, že žánrové hájemství, ve kterém se kapela pohybuje, se neustále zvětšuje, snaží se úspěšně zkoušet nové věci, ke kterým vždy tak trochu tíhli, ale současně se nepokouší odříznout své kořeny.
Nakonec bych rád zmínil i téma třetí dlouhohrající desky SVALBARD, jež je nalito do textů. Je možná ještě osobnější, než by se mohlo zdát. Tématem je domácí násilí a to hlavně proto, že zpěvačka Serena si jím sama prošla.
Občas mám pocit, jako by se britská grindcoreová kapela snažila hrát covery od japonských náladotvůrců ENVY.
7 / 10
Serena Cherry
- guitar, vocals, lyrics, artwork
Mark Lilley
- drums
Alex Heffernan
- bass
Liam Phelan
- guitar, vocals
1. Open Wound
2. Click Bait
3. Throw Your Heart Away
4. Listen to Someone
5. Silent Restraint
6. What Was She Wearing?
7. The Currency of Beauty
8. Pearlescent
When I Die, Will I Get Better? (2020)
It's Hard To Have Hope (2018)
Discography 2012?-?2014 (2016)
One Day All This Will End (2015)
Gone Tomorrow (EP) (2015)
Svalbard (EP) (2012)
Prvé dve CD od Svalbard ma veľmi nezaujali, ale na tretíkrát sa to už podarilo. Veľmi príjemný posluch a zaujímavá lyrická náplň.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.