Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První pohled na obal nového, teprve šestého studiového alba (na pozadí pětatřicetileté životní dráhy) illinoiského minisdružení hudebních podivínů MACABRE, se zdál naznačovat, že kapelu dohnala jejich vlastní chorobná legrace. Pro podobně hrůzné náměty a podtexty, jimiž je tvorba téhle trojice prošpikována, vskutku neznám mnoho zprofanovanějších motivů, než právě onen jakýsi „veselý“ cirkus, který obdobně vyždímaný titulek „Carnival Of Killers“ doprovází po obrazové stránce a bere si k tomu na pomoc nejrůznější sériové vrahy, o kterých MACABRE zpívali, zpívají a zpívat nejspíš ještě budou.
Pak jsem si však prošel motivy titulních ilustrací všech studiových nahrávek kapely, jejichž počet je pochopitelně díky různým kratším počinům daleko vyšší, než jen zmíněných šest regulérních alb, a zjistil jsem, že podobný motiv užili Corporate Death, Nefarious a Denise The Menace poprvé. V takovém případě tedy beru svůj první dojem kompletně zpět a nechávám se lehce (a s myšlenkou na klauny v podání Stephena Kinga) mrazit na zátylku.
Velmi podobné je to i s novou porcí hudby samotné. Kdyby podobné kolekce MACABRE do svých posluchačů hrnuli každý druhý rok, už by asi bylo těžké jim uvěřit jejich uměleckou hodnotu a hledat v nich cosi zajímavého. Ale že od posledního alba „Grim Scary Tales“ uplynulo již devět let, v nichž se kapela krom dvanáctipalce „Slaughter Thy Poser“ (2012) studiově úplně odmlčela, působí nová sbírka jejich „murder“ metalu opravdu velmi slušně.
A to i navzdory tomu, že prostoru, kam by se ještě MACABRE mohli posunout, už totiž moc není. Respektive co se hudebního výrazu týče, jistě, protože na textech, věnovaných již zmíněným nejtěžším zločincům tohoto světa, se samozřejmě nic nemění. Člověk by tak maximálně čekal, že s přibývajícím věkem umělců ubude těch nejtvrdších položek jejich výrazově jinak velmi rozličné tvorby, a s nimi se dostaví sázka na „klidnější“ vody.
A ejhle, přesně to se také na „Carnival Of Killers“ děje. Mnohokrát tak už nemůže být vůbec řeč o grindcore, death či thrash metalu a daleko spíš jsme ve skladbách jako „Joe Ball Was His Name“, „Them Dry Bones“ (která se zjevně vyvinula ze skladby z živého provádění skaldby „Dr. Holmes (He Stripped Their Bones)“ v posledních létech a dokonale proto ilustruje popisovanou změnu v projevu kapely), „Warte, Warte“ či „The Wheels On The Bug“ svědky „středně“ metalových, punkových nebo dokonce jen úplně obyčejně rokenrolových melodických hrátek. Ty sice ještě stále zapadají do původní definice unikátního kapelního stylu, nicméně už jsou zde přítomny v tak významném poměrném zastoupení, že zkrátka obvyklou tvář MACABRE strhávají více na svou stranu.
Ostřejších věcí se nicméně dočkáme rovněž (vynikající otvírák „Your Window Is Open“, „Lake Of Fire“ či „Now It´s Time To Pay“), stejně jako dokrášlujících drobnůstek, bez jejichž půvabu by to rovněž nešlo (krátká, leč výstižná instrumentálka „Abducted“ nebo s tím úplně nesouvisející, ale nepřeslechnutelně tvořivé bicí Dennise Ritchieho). Bez ohledu na to všechno se ovšem nejdůležitější okolností pro vystižení podstaty „Carnival Of Killers“ zdá být fakt, že ať to na vás MACABRE zkoušejí z hudebního leva nebo prava, pořád mají potenciál vám připravit slušnou porci (dejme tomu) extrémní metalové zábavy. A to je myslím velmi pěkné vysvěce… ehm, vysvědčení.
1. Intro
2. Your Window Is Open
3. Joe Ball Was His Name
4. Stinky
5. Abduction
6. Tea Cakes
7. Them Dry Bones
8. Richard Speck Grew Big Breasts
9. Slaughter House
10. Breaking Point
11. The Lake of Fire
12. Warte, Warte
13. Now It's Time to Pay
14. The Wheels on the Bug
15. Corpse Violator
16. The Murder Mack
Diskografie
Carnival Of Killers (2020) Slaughter Thy Poser 12'' (2012) Human Monsters (12'' EP) (2010) Grim Scary Tales (2010) Grim Reality (Remaster) (2009) True Tales Of Slaughter And Slaying (2006) Macabre Electric & Acoustic 2CD (2004) Murder Metal (2003) Drill Bit Lobotomy 7'' (2003) Macabre Minstrels: Morbid Campfire Songs EP (2002) split with Capitalist Casualties (2000) Dahmer (2000) Unabomber EP (1999) Behind The Wall Of Sleep (EP) (1994) Sinister Slaughter (1993) Nightstalker 7'' (1993) Gloom (1989) Shitlist 7'' (1987) Grim Reality (1987)
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.