S novým počinem formace MADDER MORTEM se přesuneme do země úpadku lidství, do světa bolesti a utrpení. Z nepříjemných zvuků a hudby plné zoufalství i agrese se nám budou na těle otvírat krvavé vředy. Budeme si škrábat oči, abychom neviděli vlastní bezcennost. Přes vyschlá hrdla budeme zvracet slova proseb, budeme se svíjet v prachu a žebrat o milost, v prachu, v který se brzy proměníme, neb naše existence není nic víc než závan páchnoucího větru.

Celá deska je postavena na hutné, povětšinou pomalé rytmice, přesto nesoucí znamení nekompromisního přístupu. Především pak basové partie jsou výrazné. Kytarové rify jsou poměrně často postaveny ve vyšších tónech a dodávají tak albu onen nepříjemný, postapokalyptický zvuk. Jindy zcela chybějí a nastupují až po delší rytmické pasáži doprovázené různými zvuky, původu klávesového. Dominantním znakem MADDER MORTEM je však zpěvačka Agnete. Její hlasové kreace jsou tím hlavním prvkem, který dodává albu jeho atmosféru. Nejenže disponuje poměrně kvalitním hlasem, dává navíc svému projevu i značný emocionální podtext. Od hlasu plného zoufalství a beznaděje, přes zmatenost, odpor a hnus a po neskrývanou agresi. Dotahující své táhle a čisté zpěvy až do řevu. Bez ní by tato skupina nebyla čím je.

Úvodní intro připomíná krátký zvukový záznam z postapokalyptického neveselého světa, depresivní předzvěst ponuré budoucnosti. Světa, kde život ztratil význam. Vítejte do města zvaného Necropolis (námět první skladby). Zvuk alba „Deadlands“ je drsný a nemilosrdný jako kamenná, mrtvá krajina pokryta spadem. Chvílemi odporný jak hnijící tělo prolezlé červy. Má zápach mrtvol a vzhled země v oblaku prachu. „Omnivore“ je jedna z těch přístupnějších skladeb, hlavně díky čitelnější melodii, kterou zde drží v otěžích hlavně Agnetina pěvecká exhibice. Po instrumentální stránce však příliš zajímavá není. Jak popsat čtvrtou skladbu ? Hned ze začátku se z reproduktorů ozývá tak vysoko postavený a nepříjemně znějící zvuk kytary, že by mohl bez obav střežit třešňový sad. Přesto se to vzápětí zmírní a z „Rust Cleansing“ se stává jedna z nejmelodičtějších a nejharmoničtějších skladeb alba. Pochopitelně zde nejde o žádný slaďák a těžká stravitelnost zůstává. Do hudby MADDER MORTEM je opravdu těžké se vžít a zaposlouchat. „Faceless“ se odehrává v pomalém těžkém rytmu a zmíněná nepřístupnost zde platí dvojnásob. Těžko říci, zda pomalá „Silverspine“ je ódou na lidskou bídu, nebo je v ní skryto varování před pochmurnou budoucností, ale výsledná depresivní atmosféra je ubíjející. Ubíjející je ovšem i její délka a nudná neměnnost.

V osmé „Jigsaw(The Pattern & The Puzzle)“ je ponurý začátek posléze nahrazen rychlou basohrou doprovázející Agnetin zpěv, jednu z pasáží, kde dokazuje své nesporné kvality. A posléze nastoupí trhané rify, s těžko odchytitelným bubnovým základem. To je poté nenásilně ukončeno melodickou refrénovou částí. Vše se ještě jednou opakuje. Celá skladba je plná různých, vesměs negativních, emocí a vzhledem k její členitosti se řadí na přední místo mezi ostatními. Následuje titulní „Deadlands“. Jde o pomalou skladbu, avšak označení balada by bylo nešťastné. Nešťastné jako celá tato píseň, je plná bolesti a bezvýsledného bloumání po zničeném, pustém světě. Přesto se ke konci dočkáme již známé změny ve zpěvu, kdy Agnete přejde zcela plynule od smutku po agresi, její melancholický hlas je najednou plný zla a dráždivý, vysoko postavený zvuk kytar jen přitápí pod kotlem. Píseň končí melancholickou, klávesovou, instrumentální pasáží. Na uši trhajícím zvuku kytar ve skladbě poslední si BP dal opravdu záležet. Je pak asi na každém posluchači, zda se mu bude zdát, že se tento zvuk tluče s (zde místy mnohohlasým) zpěvem, nebo se vhodně doplňují. A pak již je jen slyšet, jak tichý zpěv mizí v dáli ve zničené krajině.

„Deadlands“ je velmi zajímavé album. Je těžší, temnější a ještě hůře stravitelné než počiny předchozí. Na poslech takřka jakákoliv jednotlivá skladba zaujme, nebo alespoň z ní spolehlivě rozbolí hlava, avšak co by celek vše dost splývá. Album je obtížně přístupné, ale stojí za to, mu těch pár poslechů dát. Melodie nejsou líbivé na první poslech a disharmonický zvuk (nazvučení je ovšem profesionální) dodává albu tu samou atmosféru, jako obrázky rozpadajících se lidských těl v bookletu.