Při pohledu na vysoké hodnocení druhé série Mandaloriana si pokládám jednu otázku: „To se snad všichni zbláznili?“. Dokonce i filmoví kritici, kterých si vážím, pějí oslavné ódy. Je to snad něco víc, než špatně poslepovaný fanservis, který tu a tam vykrádá vybrané kultovní filmy povětšinou z westernové kategorie?

Jon Favreau je dobrý herec, mám ho rád. Řekněme, že je i nadprůměrný režisér. Ale naprosto podprůměrný scénárista a tvůrce. V rámci Mandaloriana vykouzlil tajemnou postavu, která neodhaluje tvář, dal jí do ruky roztomilejší verzi jedné z nejkultovnějších postav vesmíru Star Wars a následně ji nechal létat po galaxii a plnit nesmyslné úkoly. Scénář první i druhé série mi v mnohém připomíná staré béčkové akční adventury, při kterých byl příběh na druhé koleji a vy jste ho téměř nevnímali. Schéma, ve kterém hledáte postavu A, která vás pošle za postavou B a ta vás nasměruje na místo C, tu přímo bije do očí. Tu a tam děj okořeníte tím, že zápletkou vypleníte nějaký kultovní western, ale tam to také končí. I jedna z posledních her ze světa v daleké, předaleké galaxii a dokonce i počítačová hra Star Wars Jedi: Fallen Order má pro mě nápaditější příběh, který dává více smyslu.

Lacinou úlitbou fanouškovské základně mi pak přijde to, že tu Disney nechá do děje promlouvat některé známé postavy jen proto, aby se zavděčil. Armáda fans hýká blahem, že vidí hranou verzi postavy, kterou v rámci Clone Wars/Rebels měli jen kreslenou. Nevadí jim, jak toporně jsou takové figury naroubované do příběhu, a že jejich chování nedává smysl. A to samé ostatně platí i o hlavní postavě příběhu. Jejímu chování nerozumíte, její motivace pro rozhodování v jednotlivých situacích plavou na vodě. A bohužel tu moc nefunguje ani humor. Vtipná interakce mezi Lovcem a „Baby Yodou“ rychle omrzí, protože se tu stále opakuje tentýž princip.

Možná mi řeknete: „Ale Star Wars vždycky byla jen vesmírná pohádka. Větší ambice tu nikdy nebyly.“  Možná ano, ale krom posledních let mi dějové linky nikdy nepřipadaly tak kostrbaté a chatrné. Mandalorian se ani nesnaží předstírat, že se mu jde o uvěřitelnost. Smutně musím konstatovat, že i kresleným postavičkám v dětském seriálu o Klonových válkách jsem rozuměl mnohem více, a hlavně v ně věřil. Tady slyším hlavně šustění scénáristova papíru.

Další kapitolu, kterou nelze nezmínit, jsou triky. Zde cítím obrovskou nevyváženost v tom, jak některé věci vypadají a působí. V jednu chvíli žasnete nad tím, jak vypadá pustá planeta Corvus, ze které jako zeravé hřebíky z prkna trčí pahýly stromů, které spásají obrovitá monstra na horizontu. Jindy čelíte nevěrohodným gumovým maškarám, co si nezadají s tou nejlacinější prací ze Star Trek: Next Generation. U jedné z hlavních postav, kterou je „Baby Yoda“, se snad ani nikdo nezamyslel nad tím, jakým způsobem se má roztomilý zelený ušák po scéně pohybovat a tak většinou tento mončičák jen rádoby-šibalsky odněkud vykukuje.

Věc, která mi láme srdce, je hudba. Ludwigovi Göranssonovi se celkem povedl kus s Black Panterem, ale tady cílí naprosto vedle. Uznávám, že motivy Johna Williamse nahradit nejde, a že jsem v tomto ohledu opravdu zmlsaný, ale málokdy mi hudba ve filmu nebo seriálu přijde otravná. Kdykoliv se ale v Mandalorianovi ozvou ty laciné žesťové fanfáry, tak mi naběhne kopřivka.

I přes hvězdný tým, který se na seriálu podílel, tu já jako fanda Star Wars nacházím pramálo nadšení. Celkem slušně hodnotím příspěvek, pod kterým je podepsaný Taika Waititi. Ostatní lehce zasmrádá tím, vydělat peníze na merchi zelené „cool“ postavičky, ze které jsou všichni paf, a obalamutit diváky plochým fanservisem. Třeba mě třetí série dokáže přesvědčit o opaku, ale v tuto chvíli se trochu děsím té obrovské nadílky, která nás v seriálovém a filmovém světě čeká z dimenze Star Wars další dva roky.