Moje nejoblíbenější kanadská kapela vyrůstající ze soutoku death metalu a grindcore je tu zase. Dokonce podesáté s albovým zářezem. Nepočítám tu nepřebernou záplavu EP, sedmipalců, splitek a výběrovek. Jejich šedá deska příkladným způsobem prezentuje spojení hráčky skvěle vybavených hudebníků, kteří dokáží svými skladbami drtit i přinášet skvělé melodie.

Na aktuální desce se často prolínají krátké špinavé klepačky koketující s noisem s mnohem rozsáhlejšími skladbami, ve kterých vynikne talent napsat skvělé melodické postupy. Právě ty do sebe skloubené kontrasty na „Pleine Noirceur“ miluji. Po nepřehledném rezavém turbobuldozeru „Ailleurs“ přichází titulní píseň, která rozehrává epickou výpravnou hru kytar, do které se FUCK THE FACTS neštítí nastřílet rychlé útoky rytmičáků. Skladba tak i při pomalých kytarách má potřebný tlak, atmosféru i naléhavost.

Přitom jsem měl z desáté desky kanadských drtičů celkem obavu. Po minulé desce kapelu opustil baskytarista a zpěvák Marc Bourgon, který svým hlubokým hrdelním hlasem skvěle sekundoval zpěvačce Mel Mongeon. Nakonec se ukázalo, že FUCK THE FACTS tuto změnu bez problémů ustáli. Jediný člen původní sestavy, Topon Das, který táhne kapelu už od roku 1999, si opět vyzkoušel tvořit jen s jednou kytarou, protože po minulé desce vedle Marca mizí ze sestavy i kytarista Johnny Ibay, který s Marcem po odchodu z FUCK THE FACTS založil novou kapelu BLEEDING OUT. FUCK THE FACTS tak pokračují ve trojici, ale na hutnosti zvuku ani nápadech to znát není.

FUCKT THE FACTS na nové desce předkládají osekanější sestavu, ale materiál tím neutrpěl. I v trojici dokáží rozpoutat vichřici. „Pleine Noirceur“ je o chlup přímočařejší a přehlednější než jeho předchůdci, stále si ale zachovává to, co je pro FUCK THE FACTS typické. Tím je mistrné vyvážení toho nejextrémnějšího grindcorového chléva, death metalu, bažin a opravdu svérázných melodií.