Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem se před pár dny ještě za tmy probouzel a za oknem viděl první letošní sníh, táhlo mě to s foťákem ven. Chtěl jsem zastihnout město překvapené bílou nadílkou. Být první, kdo v ulicích zanechá stopy na chodníku. Dívat se do lamp těsně před svítáním a pozorovat padající vločky.
Předem jsem měl jasno o hudbě, kterou budu mít v uších. Pro chvíle, kdy si opravdu chcete užít samotu v dobrém slova smyslu, totiž není nic lepšího než BOHREN & DER CLUB OF GORE. Jejich hudba je jako fet, který dokáže zbystřit smysly. Najednou je tu jen vaše vědomí a hudba, která dokonale rámuje vše, co vidíte a dává tomu smysl. Prožitky jsou hlubší a svět kolem vás opravdovější. Stanou se takové ty malé drobné okamžiky, kdy jste jen sami se sebou a naplno si uvědomíte, že žijete a je to krásný.
Hudba prázdných ulic a zimních ospalých rán.
Poslední deska německých náladotvůrců nepřichází sice s ničím revolučním v rámci jejich tvorby, ale to staré recykluje ve formě, která mi nepřestává chutnat. Jen houšť a větší kapky. Někdo by řekl, že kapela vyčerpala vše, co lze na soutoku temného ambientu a pomalého jazzu najít, ale pro mě je tato zlatá žíla nekonečná. Osamocené táhlé tóny saxofonu, provázané líným klavírem a dřevitými rozplizlými tóny kontrabasu, občas stačí k absolutnímu štěstí. Při podrobnějším zkoumání „Patchouli Blue“ zjistíte, že zdaleka není tak temná, jako její poslední předchůdci, a je mnohem otevřenější. Dává mi vzpomenout na dvacet let starou geniální desku „Sunset Mission“. Současně je v ní mnohem méně noirové atmosféry a více lehkosti a nadhledu.
Hudba rozostřených pohledů a nejisté chůze.
Zlí jazykové by mohli namítnout, že právě nízká hybnost a určitá pustina v nápadech dělá z kapely jen chudého příbuzného skupin, jakými jsou například o mnoho pestřejší a košatější THE KILIMANJARO DARKJAZZ ENSEMBLE. Z mého pohledu je právě úspornost největší devizou. Právě prázdné místo dává prostor k tomu, aby vyniklo to, co vyniknout má. Pokud umístíte diamant do čistého tmavého prostoru, tak vynikne jeho krása. Pokud ho zasadíte do hromady střepů, je možné, že ho většina lidí přehlédne. Toho si jsou BOHREN & DER CLUB OF GORE moc dobře vědomi , pročež nápady dávkují velmi pozvolna a dávají tak vyniknout i celkem banálním motivům, jež tu mají šanci stát v záři reflektorů a oslnit vás jednoduchou, ale přesto rafinovanou krásou.
Dnes jsem si pustil osmdesátkové kapely 7 INCH BOOTS a CHRONICAL DIARRHOEA. Před třiceti lety členové působili BOHREN & DER CLUB OF GORE právě v těchto ostrých hardcoreových spolcích, které i v porovnání s jejich první deskou „Gore Motel“ z roku 1994 působí jako něco, co snad nemůže být vzdálenější. Z ostrého, syrového a nepříliš kvalitně nahraného punku, co byl výbušný a destruktivní, se zrodila kapela, která už téměř tři dekády dokáže melancholicky uklidňovat a konejšit. Bez výrazných zakolísání v kvalitě.
Hudba prázdných ulic, zimních ospalých rán, rozostřených pohledů a nejisté chůze.
8 / 10
Sestava
Christoph Clöser - saxophones, piano, Fender Rhodes electric piano, vibraphone
Morten Gass - organ, synthesizer, mellotron, Fender Rhodes electric piano, 8-string bass, vocoder
Robin Rodenberg - bass guitar, double bass
Skladby
1. Total Falsch
2. Verwirrung Am Strand
3. Glaub Mir Kein Wort
4. Patchouli Blue
5. Deine Kusine
6. Vergessen & Vorbei
7. Sollen Es Doch Alle Wissen
8. Tief Gesunken
9. Zwei Herzen Aus Gold
10. Sag Mir, Wie Lang
11. Meine Welt Ist Schon
Diskografie
Patchouli Blue (2020) Piano Nights (2014) Beileid (2011) Dolores (2008) Geisterfaust (2005) Black Earth (2002) Sunset Mission (2000) Midnight Radio (1995) Gore Motel (1994)
Nemám rád ambient (většinou) a nemám rád jazz (taky většinou). Ale když se to skloubí do muziky, kde se nic prudkého neděje, kde barevné tóny volně a hlavně temně plynou, když je tam saxofon, hromady saxofonu a když je k poslechu příhodné rozpoložení, třeba po sexu nebo pozření propečeného bůčku bez chleba, nejlépe ovšem jedno po druhém v libovolném pořadí, jak říká RIP, tak je to paráda.
25. ledna 2021
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
jirka 7200
8 / 10
Od tohoto souboru vlastním jen album Midnight Radio z roku 1995. Připadá mi takové nejtemnější, při poslechu mám někdy obavy, aby se mi z toho pomalého rytmu nezastavilo srdce. Patchouli Blue je skvělá deska, atmosférou kapánek přístupnější, jako by se v pokoji někdo trochu poodhrnul těžké závěsy. Jen mě malinko ruší ten skleněný zvuk xylofonu, ale to už budu za hnidopicha.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.