Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když Erlend Hjelvik opustil v létě 2018 ze dne na den megaúspěšné norské KVELERTAK, byl to dozajista šok pro celý metalový svět a pro zbytek kapely samotné možná ještě větší. Co ho k takovému kroku motivovalo, netušíme ještě dnes, nicméně jedno je stále jisté – podle samotného zpěvákova prohlášení to tak zkrátka a jednoduše muselo být.
Ovšem jakmile něco končí, něco jiného zase začíná, tak praví život sám, největší ze všech scénáristů. Proto následně vznikli HJELVIK a s nimi se na světovou scénu těžkého kovu vrátil i Erlend, jenž jim dal jméno a vymyslel a napsal jim i kompletní debutní album „Welcome To Hel“, vedené v duchu „blackened viking heavy metalu“, jak je produkce kapely označována na jejích internetových stránkách (a kam to pravděpodobně právě Erlenda Hjelvika táhlo víc než k pokračování v řadách norských hvězd).
A skutečně, jaký to rozdíl oproti rozevlátému black´n´rollu KVELERTAK. Ve srovnání s ním jsou HJELVIK jako norská poklona starému dobrému metalu, ukovaná na kovadlině z ostrých, místy pěkně začernalých riffů, zakalená v kousavém plameni chlapáckých melodií a dobroušená a naostřená ječivě-ukřičeným vokálem, jenž nezapře severský původ a příslušnost. Však se mi také při poslechu debutu myslí mihnula jména jako VREID či THYRFING, i když samozřejmě pouhým přirovnáním k ním pole působnosti HJELVIK nemůže být úplně vystiženo.
Děje se toho na něm totiž ještě o trochu více a to zejména směrem ke klasickému heavy metalu, jemuž se tahle mezinárodní kapela, složená z ostřílených muzikantů (třeba basista Alexis Lieu působil v BENIGHTED spolu s bubeníkem Kevinem Foleym, jehož můžete znát i z ABBATH) neostýchá vyznávat vlastně v každé z deseti skladeb alba. A někdy je to věru příjemné vyznání, jako třeba v úvodní „Father War“, načechrané krásnými kytarovými výšivkami, v opravdu mrazivě temné „12th Spell“ nebo víceméně klasicky pojaté „Ironwood“, jíž ovšem uzavírá překrásné sólíčko. Výjimečně se pak také sklouzává až kamsi k hard rocku („The Power Ballad Of Freyr“ a „Glory Of Hel“), což ale působí rovněž velmi osvěživě, a naproti tomu, jak už to tak dnes bývá, se HJELVIK nevyhnou ani okamžikům, kdy velmi silně připomínají tvorbu někoho jiného, typicky v závěrečné „Necromance“ (mimochodem krásná slovní hříčka), kde se významně připomíná anglická klasika v podání IRON MAIDEN.
Působivá aura chladného severu, zastíněného vikingskou minulostí (nemluvě o tom, že v převážně anglických textech se album věnuje norské mytologii), však z HJELVIK nepřestane vyzařovat ani na chvíli, a to je zřejmě především důvod, proč jejich debut představuje záležitost z gruntu poctivou a skrznaskrz příjemnou.
1. Father War
2. Thor's Hammer
3. Helgrinda
4. The Power Ballad of Freyr
5. Glory of Hel
6. 12th Spell
7. Ironwood
8. Kveldulv
9. North Tsar
10. Necromance
Určite by som bol z tohto albumu nadšený, keby som nikdy predtým nepočul KVELERTAK. Ale na žiadne „keby“ sa v živote nehrá a tak musím len smutne skonštatovať, že ten odchod sympaťáka Hjelvika nebol pre pozorného fanúšika žiadnym prekvapením. Keď hrali napríklad KVELERTAK v Bratislave, úplne všetci z celej výpravy držali spolu, chodili po meste a napchávali sa bájnymi pirôžkami na Obchodnej ulici, iba zachmúrený spevák sa držal stranou a prechádzal sa úplne sám. Prekvapením je ale naopak skutočnosť, aká je jeho sólovka nemastná-neslaná, ako sa chce podobať na tvorbu KVELERTAK a ako v tomto zlyháva niekde na polceste. Welcome To Hel je proste taký polotučný KVELERTAK.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.