Dneska je pátek a já mám blbou náladu. Koncerty nejsou. Ať začnete dělat cokoliv, nic vás netěší. Mráz mi během vyvětrání spálil dvě oblíbené kytky. Auto mám v servisu, takže utéct na víkend z města je utopie. Na hromadnou dopravu se fakt necítím. Hned tři kámoši mi dneska oznámili, že musí na testy, protože měli kontakt. Nemám náladu absolutně na nic. Takže co? Takže si pustím CONVOCATION a zjistím, že pro mé aktuální rozpoložení existuje jen jediná hudba, která vykřeše z té mizérie blaženost. V těch nejmrazivějších dnech můj nejoblíbenější hudební společník.

Lezavý funeral doom, který tvoří finská dvojice Lauri Laaksonen a Marko Neuman, nemá v minulém roce srovnání a v rámci svého subžánru tvoří absolutní špičku. Laaksonen se tu postaral o celé aranžmá a všechny instrumenty a Marko Neuman dodal svůj hlas v nepřeberné škále různých rejstříků. To je možná první element, u kterého bych se rád zastavil. Jeho hlas místy působí jako další nástroj. Naprosto hutný a hrubý se táhne kompozicemi jako had. Jako byste zkombinovali med a rašpli. Od zlověstného hlubokého vrčení až po vysoké skřetí vytí. Pokud jde o hrdelní galerie, tak jde o mnohem pestřejší a zajímavější přehlídku, než v jeho domácích DARK BUDDHA RISING.

U instrumentální části je znát, že Lauri Laaksonen má blízko k death metalu. Velmi pomalému a náladovému. Dokáže velmi pozvolna budovat téměř až výpravnou atmosféru, která je dostatečně hutná a melodická. Do neprostupných bloků nekonečných kytar kreslí melodické vyhrávky, které dodávají potřebné pnutí a zahánějí jakékoliv náznaky nudy. Jeho instrumentální i aranžérské schopnosti jsou dosti bohaté, aby si posluchače povodil na emočních nitkách přesně tak, jak potřebuje. Nejdelší skladba ze čtveřice, nesoucí jméno „The Absence Of Grief“, je toho dokonalou přehlídkou. Od pozvolného budování atmosféry na pozadí líných kytarových kvádrů se kompozice dostává do fáze, kdy kytary začínají tkát epickou melodii téměř morriconeovské dimenze. Tady se skladba rychle láme a tlačí posluchače ke zdi ostře řezaným riffováním, které mi dává vzpomenou na nejlepší kousky od NOVEMBERS DOOM. Po minimalistické mezihře vás opět zaplaví ničivá kytarová láva. Tekoucí oheň emocí.

Dovolím si tvrdit, že Laaksonen takový talent v jiné kapele nikdy neukázal. DESOLATE SHRINE jsou mnohem těžkopádnější. V CONVOCATION má spoustu času, aby nechal své melodické nápady rozkvést do podoby fascinujícího hřbitovního kvítí. Jestliže předminulý rok si pro sebe na poli toho nejpomalejšího doom metalu ukradli ESOTERIC s albem "A Pyrrhic Existence", v roce 2020 to byli jednoznačně CONVOCATION.