Největší změnou od posledního alba LITURGY je to, že jejich principál Hunter Hunt-Hendrix už není muž, ale žena. Koho to překvapuje? Mě ne. Její hudba jde stále dál cestou, kterou definovala poslední deska „H.A.Q.Q.“. Jen je možná ještě šílenější. Hunter Hunt-Hendrix to šílenství ale drží pevně ve svých rukou. Kapela stále více zabředává do trendů moderní vážné hudby, kterou tlačí nekompromisně ke zdi metalovým tlakem.

„Origin Of The Alimonies“ je jednou z těch desek, které nelze poslouchat po písničkách. Písničky tu nedávají smysl, album je zapotřebí poslouchat jako celek. Je to příběh. Jen málokterá deska v rámci metalu má tak bohatou instrumentaci v nemetalových nástrojích. Ta šíře, s jakou tu HHH pracuje se smyčci, žesti a třeba i harfou, nemá srovnání u jiných kapel. Oproti „H.A.Q.Q.“ se zlehka posunuje poměr mezi vyloženě metalovými pasážemi a košatou orchestrací v neprospěch metalu. Ale vůbec mi to nevadí. Naopak. LITURGY dokázali napsat hudební story, jaké tu nemá obdoby. S tím, že všechny ty housele, violy a trumpety nemají jen charakter exotického dochucovadla. Plnohodnotně se podílí na stavbě skladeb a v mnoha ohledech tvoří jejich páteř.

I přes rozpínající se prostor pro nemetalové elementy tu z mnoha temných koutů cení zuby ostré blackmetalové riffy, které budou naprosto nepřijatelné pro ty posluchače, co nikdy nepřišli do kontaktu s extrémní kytarovou hudbou. V mnoha ohledech jsou tak LITURGY postupem času drzejší a drzejší. Metalového fanouška táhnou ke klasickým newyorkským instrumentalistům, utrženým ze řetězu, jako například Eve Essex, a příznivce alternativní vážné hudby trýzní vyvoláváním metalových démonů. Co má být smyslem? Aby posluchač ztratil orientaci a ztratil se v labyrintu netradičních hudebních postupů? Možná. A musím dodat, že já tu bloudím opravdu rád.

Hunter Hunt-Hendrix se nikdy do metalového šuplíku úplně nevešla. S tím jak u ní přicházejí skladatelské zkušenosti je stále ambicióznější a ambicióznější. A to jak ve formě hudební stránky, tak v obsahu filozofických témat, které zpracovává.

Po prvních albech se o LITURGY mluvilo jako o nadějné kapele. V rámci black metalu dostatečně úderné a nesmlouvané, výborně technicky vybavené a také neokoukané v tom, jak se pokouší žánr dekontruovat. Ta neokoukanost v dnešní době dosáhla zcela jiných rozměrů, ale vlastně tu byla vždy. Doteď si pamatuji, jak jsem s otevřenou hubou poprvé slyšel skladbu „Generation“ z alba „Aesthethica“. Cože? Black metal koketuje s mathrockem? Tohle že se opravdu děje? Od té doby se ale LITURGY posunuli mnohem dál. Neznám druhou kapelu jako jsou oni. Před dvaceti lety jsme se tu smáli lidem, kteří mluvili o spojení moderní vážné hudby a metalu. Tenkrát to bylo fakt vtipné, protože mluvili o NIGHTWISH. Tady to spojení ale sedí jak prdel na hrnec.