Pozor! Tohle není recenze. K FOO FIGHTERS bych jí vlastně ani psát nechtěl. Prostě jsem si u příležitosti vydání „Medicine At Midnight“ projel všechny Grohlovy desky a napsal, co mě zrovna napadlo. Můj pohled zřejmě není zcela v souladu s fanouškovskou obcí skupiny, ale snad tím nikoho nepohorším.

Že po smrti Kurta Cobaina a tím i konci NIRVANY bude Dave Grohl pokračovat v hudebním snažení, se na veřejnost dostalo velmi brzy a fanoušci asi často čekali nějaké logické pokračování nirvanovské cesty. Já tehdy doufal v něco víc. A zrodili se FOO FIGHTERS.

Foo Fighters (1995) - Pro mě trochu nepochopitelný úspěch, vždyť to bylo jako BEATLES v grunge a punkrockovém hávu. Místy to fajn šlape a jindy zase smrdí odrhovačkami, Grohlovou neschopností oprostit se od svých kořenů a vytvořit si vlastní ksicht. Potvrdí třeba snad až přílišná snaha o resuscitaci NIRVANY v „Alone + Easy Target“ nebo „Wattershed“, kterážto skladba se mi ale navzdory tomu vždy líbila. Paradoxně to prostě znělo lépe tam, kde byla návaznost na NIRVANU přiznaná.

The Colour And The Shape (1997) - Tady se to povedlo, Dave začal pořádně zpívat, Pat Smear zmákl slušnou kytaru, skladby dostaly správný rockový drive a výrazně se zlepšila produkce (vždyť taky Gil Norton, producent i PIXIES). Mělo to vše, co tehdy rocková deska potřebovala, dostatek agresivity, melancholie, emocí a hitovosti. Tady úspěch a nominaci na Grammy chápu. Tohle už prostě fungovat muselo. Poznat bylo i to, že už si Grohl nehrál jen sám se sebou, pardon za tento slovní obrat, myslím tím samozřejmě, že si desku nenahrával už jen on sám.

There Is Nothing Left To Lose (1999) - Dave Grohl prý kdysi někde prohlásil, že tuhle desku má ze všech svých nejraději. Inu, asi si nedokáže přiznat, že po úspěchu té předchozí se zde zcela soustředil na snahu být populární. Ono to má stále rockový drive, ale ta přesládlost, popová vlezlost a jednoduchost melodií už prostě cílí někam jinam. I když stále se objevuje v té době už nepříjemná aura pokračovatele (nechci napsat napodobitele) NIRVANY, třeba v asi nejlepší skladbě alba „Breakout“ to leze na povrch hodně, na rozdíl od vychvalované singlovky „Learn To Fly“, která je na můj vkus nudná ve své jednotvárnosti. Ostatně jako většina zbytku alba.

One By One (2002) - Tady vlastně nevím co napsat, prázdné album plné klišé, kterému chybělo snad vše včetně hitovosti alba minulého nebo slušné produkce. A že vyhrálo Grammy? Jak? Komu? Rock 'n' roll bez ksichtu.

In Your Honor (2005) - Tak trochu se Grohl odrazil ode dna a zase tu máme docela hezké melodie. Ale je to stále dokola. Při snaze popsat charakter alba mě napadá jen velmi povedená řemeslná práce. Ono celkově mám pocit, že Grohl svou urputností a poctivostí „řemeslného“ zpracování nahrazoval lehkost, přirozenost a rebelskou živelnost skladeb své „rodné“ NIRVANY. Prostě tu invenci si od Kurta nepřinesl. A dodnes nechápu pokus o akustickou polohu, kterou naservíroval ve druhém CD k této desce. Protože tím bohužel plně odhalil pravdivost toho, co jsem právě napsal. Lehké aranže jeho skladbám prostě nesluší a odhalují poloprázdno v nápaditosti. Nedostatek sebereflexe pak jen dorazil pokus o reminiscenci na Nirvanovské MTV Unplugged, které FOO FIGHTERS předvedli na DVD „Skin And Bones“ (2006).

Echoes, Silence, Patience & Grace (2007) - Tohle album bylo podle mě jen pro dvě skupiny posluchačů. Buď pro Grohlovy fanoušky, kteří chtěli prostě to, co měli od FOO FIGHTERS rádi, nebo pro někoho, kdo skupinu předtím nikdy neslyšel. Jinak se dalo reagovat jen tím, že to je prostě další album skupiny, která umí jen dokola opakovat variace na to samé. Pro mne osobně je to paradoxně album, u kterého jsem prošel největším názorovým vývojem. Na první poslech mě totiž zaujalo, především dravější pasáže prostě šlapaly, pak jsem ho zatratil s tím, že je to kýč co se rychle oposlouchá, abych ho nakonec po letech vzal na milost a nakonec se mi dnes celkem líbí. Nicméně platí, že tam nejde najít cosi objevného.

Wasting Light (2011) - Pokus o překročení vlastního stínu a zdánlivě jednoduše nahrané kytarové album, kde to ale z mnoha důvodů funguje. Jednak zde Grohl dokázal vyždímat zase dost slušné melodie jako na „The Colour And The Shape“, ale hlavně to bylo o pěkných ostrých riffech. Přitvrzení dalo skladbám správný drive a většina alba je slušný hardrock. Opět návrat Pata Smeara, dokonce hostování i Chrise Novoselica, vše do sebe zapadlo a hitovky z alba útočily i na mainstreamové posluchače. Dnes už je to trochu vyčichlé, ale nic naplat, podle mě se především první půlka alba povedla.

Sonic Highways (2014) - Tohle album zabila přílišná snaha o lehkost a hitové ambice. Kdeže jsou ty přirozené ostré riffy a melodie? Jak křehké je překročit pomyslnou dělící čáru a z toho, co jsem u předchozího alba chválil, se najednou staly banálnosti posouvající skladby místy až do parodií sebe sama. Kýčovité a snad až příliš veselé album, kterému jsem nikdy nepřišel na chuť. A to, že kolem něho bylo hodně humbuku (včetně štábu HBO doprovázejícího skupinu nahrávající každou píseň v jiném městě), na výsledku nic nezmění.

Concrete And Gold (2017) - Zase trochu temnější a náladovější album, nicméně je to až moc velké retro. Zvukově jako bych poslouchal osmdesátkové THE CULT. Tehdy super, dneska o ničem. Prostě album na jeden poslech, podruhé bez zaujetí, dál už jen nuda. Je tam nějaká výraznější skladba? Už jsem zapomněl, i když jsem doposlouchal před deseti minutami, a na cajdák „The Sky Is A Neighborhood“ se zapomenout snažím, brrr.

Medicine At Midnight (2021) - Aktuální deska mě zaujala především svou neuceleností. Pokud bychom v historii FOO FIGHTERS hledali nějaké opravdu neuspořádané album se stylovou roztříštěností skladeb, pak to bude „Medicine At Midnight“. Už od počátečního na-na-na popěvku jsem si nebyl jist, co mám dále očekávat. A cesta sladkobolné popové vtíravosti, která z úvodní skladby přímo kape, se bohužel s přibývajícím časem nevytratila. Ducavé postrkování „Shame Shame“ je jako by se skupina nedokázala rozhodnout, zda skladba má být rock nebo disco. Pak retro kolovrátek. A ženský vokál je pro mě u FOO FIGHTERS vysloveně rušivý. Klipovka „Waiting On A War“ je většinu času tak utahaná, že čekání na dozpívání waaaaaaar v refrénu doslova bolí. Ale uznávám, nejsem zřejmě ta správná cílová skupina, obzvláště pokud se mám prodírat podivně deformovanou titulní „Medicine At Midnight“, i když je docela dobrodružství hledat, co to tam skrytě slyším, abych dospěl k závěru, že je to ozvuk country schovaný za zpomaleným jižanským rockem. Ale to už jsou asi jen moje halucinace. Duc duc náznak („No Son Of Mine“), že by mohlo přijít něco ve stylu RAMMSTEIN končí v tradičním rock 'n' rollu. Co to je najednou za sweetpopovou baladu „Chasing Birds“? I když, chvílemi jako by to byl nějaký zbytek ze starého alba PINK FLOYD. No pojďme se rozloučit v pochodovém rytmu. Mám z toho trochu zamotanou hlavu. Nehledaje nic zvláštního jsem našel desku, která je v diskografii FOO FIGHTERS nejdivnější. Jestli to byl záměr, pak to vyšlo. Komu se to ale bude líbit?