OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přestože stále považuji album „Salvation“ po náladové stránce za výjimečné, dá se celá tvorba švédských CULT OF LUNA charakterizovat jako kolekce bez slabých míst. Při více jak dvacetileté historii a slušném množství vydaných počinů to samo o sobě staví skupinu do čela post-hardcore či post-metal ranku.
A teď bychom mohli rozebírat dlouhé hodiny, zda a kde by se přece jen nenašla nějaká horší nahrávka. Skončili bychom na hodně ostré hraně subjektivity, kterou škrtnu konstatováním, že přes věrnost svému celkem jasně definovanému stylu a zvuku dokázala skupina vždy vydávat skvělé a odlišitelné desky. Žádný úpadek do jednotvárnosti se nekonal, snad i proto, že principy hudebních postupů CULT OF LUNA dokáží díky propracovaným aranžím přetavit i monotónní a minimalistické motivy na působivé a emotivní skladby. Všechny desky z toho dokázaly těžit, drsné „The Beyond“, náladově gradující „Salvation“, uhlazenější „Somewhere Along The Highway“, valivé „Eternal Kingdom“, díky větší míře samplů trochu hororově znějící „Vertikal“ a po chvilce oddechového času s Julie Christmas velmi náladové a epické „A Dawn To Fear“.
Aktuální EP „The Raging River“ (délka přes 38 minut z něho ale žádného trpaslíka nedělá) je potvrzením, že Švédové nijak nezestárli. Stále produkují svěží a po aranžérské stránce až puntičkářsky propracované skladby. Popis charakteru nahrávky by tedy mohl být velmi krátký, pokud bychom se omezili na prosté konstatování, že jsou to typičtí CULT OF LUNA. Otázkou tedy v podstatě zůstává jen to, jak si tohle EP stojí v porovnáním s minulou tvorbou skupiny. A tady se dostáváme na tenký led očekávání.
Relativně krátká stopáž by sváděla předpokládat větší koncentraci hudebního dění, ale není tomu tak. Pánové ke skládání prostě přistupují s tradiční šablonou a rozdíl oproti plnohodnotným albům je jen v tom, že EP má méně skladeb. Jednotlivé kompozice jsou zcela poplatné základnímu rozvláčnému stylu, který skupinu tak proslavil. Takže každý ať si odpoví, zda je to tak správně. Zřejmě ano, protože nějaké velké vybočení a experimenty od CULT OF LUNA fanoušci ani nechtějí.
„The Raging River“ bych tedy s trochou přivřených očí dokázal zhodnotit jako dodatek k „A Dawn To Fear“. Atmosféra je podobná, částečně utopená v nervózně se plazící rozvláčnosti, aby to pak bylo vykompenzováno ostřejší, na hutném riffu postavenou pasáží. Rezonující rotující motivy přesto nevedou v nějaké šokující zvraty, ale tak jak to je pro skupinu typické, jen postupně gradují a stupňují napětí. Přesto je celkové vyznění trochu hrubší, nedočkáme se totiž až na výjimky nějakých uvolněných pasáží, v dané stopáži to prostě není třeba. Příjemné je rozložení skladeb, kdy úvodní hutnou „Three Bridges“ vystřídá náladově nervózní „What I Leave Behind“. Intermezzo „Inside Of A Dream“ s hostujícím Markem Laneganem (SCREAMING TREES, QUEENS OF THE STONE AGE) je jen krátkým vybočením, kdy nás jemnost skladby s přirozeně čistým vokálem zklidní před druhou částí opět vypjatých dvou skladeb, které zní velmi vyhroceně a naléhavá důraznost z nich přímo kape. Svou roli samozřejmě hraje typický Perssonův z hloubi paty tahaný vokál, který především v závěrečné dvanáctiminutové „Wave After Wave“ důrazně pluje na rolujících a hučících zvukových vlnách, aby rozbil zdánlivou tklivou jednotvárnost. EP „The Raging River“ prostě v porovnání s předchozí tvorbou obstojí bez ztráty kytičky.
„The Raging River“ je vlastně takový dodatek k desce „A Dawn To Fear“. Jak svou atmosférou, tak celkovým vyzněním skladeb. Dostáváme tedy opět tu kvalitu, kterou od CULT OF LUNA očekáváme.
8 / 10
Magnus Lindberg
- perkuse, kytara
Johannes Persson
- kytara, vokál
Andreas Johansson
- basová kytara
Thomas Hedlund
- bicí
Fredrik Kihlberg
- kytara, vokál
Kristian Karlsson
- vokál, klávesy, samply
1. Three Bridges
2. What I Leave Behind
3. Inside of a Dream (feat. Mark Lanegan)
4. I Remember
5. Wav
The Long Road North (2022)
The Raging River (EP) (2021)
The Silent Man (EP) (2019)
A Dawn To Fear (2019)
Mariner (with Julie Christmas) (2016)
Eternal Music (2014)
Vertikal II (EP) (2013)
Vertikal (2013)
Fire Was Born (2009)
Eternal Kingdom (2008)
Somewhere Along The Highway (2006)
Salvation (2004)
Cult Of Luna (reedice) (2003)
The Beyond (2003)
Cult Of Luna (2001)
Cult of Luna zostava zarukou kvality
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.