Když jsem si v souvislosti s vydáním alba "Playing House" kdesi přečetl vysvětlení zpěvačky Johanne Kippersund, proč od vydání debutu trvalo norským MEER celých pět let, než pustili jeho následovníka do světa, zbylo jen souhlasně pokývat hlavou. Johanne uváděla, že osmičlenné skupině složené z preciznost milujících hudebníků prostě dost dlouho trvá, než poskládá produkt, za kterým každý jeden člen dokáže bez výhrad stát. Preciznost, dotaženost a vycizelování každého detailu totiž představuje jednu z hlavních vlastností obdivuhodně poskládané hudební kolekce, jejíž stylové zařazení není až tak jednoduché.

A tak pokud se v souvislosti s touto skupinou objevují ještě před prog rockem nálepky typu pop nebo orchestrální hudba, je třeba neleknout se a vyzkoušet na vlastní sluchovody. A hlavně se ničemu nedivit, otevřít své vnímání a chápat, že hudební styl je jen pomůcka pro recenzenty a posluchače, aby dokázali klasifikovat a kategorizovat. Jenže MEER jsou evidentně nepřátelé jakýchkoli škatulek a kategorií. Jsou to především hudebníci posedlí snahou vytvářet hutné zvukové koláže z co nejbarevnějších ústřižků a skládat tyto obrazy s geniálním citem pro vyváženost. A tak je třeba nakonec přiznat, že v těch vrstvách nacházíme nepřeberné množství využitých inspirací opravdu od popu, přes orchestrální klasiku, world music až k prog rocku a prvkům shoegaze.

Hlavní podíl na tom samozřejmě má bohaté nástrojové složení, kromě kytary, basy a bicích jsou zde mnohdy dominantně zastoupeny housle i viola, výrazný klavír a nepřeslechnutelné samply. Když ale píši dominantně, myslím tím nekompromisnost v tom, jak každý z těchto nástrojů dokáže v pravou chvíli přebírat hlavní úlohu stejně jako se stát harmonickou součástí rezonujícího souznění celku v pasážích, které odplouvají do oné zvukově masivní orchestrální oblasti. Ta je zřejmě tou nejsilnější devizou díky citlivě vrstveným strukturám, jež jsou napěchované melodiemi a vyváženým souzněním.

To platí i o vokálech, které jsou často polyfonní a samy o sobě plynou v hutných harmoniích. A tam, kde je použit jednohlas, vždy upoutá svou školeně čistou dikcí oprostěnou od nepatřičných manýrů. Především ženský vokál Johanne Kippersund  je velmi specifický svou barvou i dramatickým frázováním, přesto plynoucí v ladných přirozených linkách. Je to zřejmě nejvýraznější prvek odkazující do popových oblastí, které jsou pro skupinu jen jakýmisi kulisami, za nimiž schovávají ony orchestrální aranže a místy až agresivní rockové výpady. Hudba je díky tomu neuvěřitelně barevná ve výrazech, proměnlivá v dominancích jednotlivých nástrojů, kdy síla smyčců či klavírní katarze dokážou být stejně dravé jako kytarové vyhrávky. Perfektní produkce a zvuková stránka pak skladbám dává neuvěřitelně plastické vyznění. Tóny a melodie jako by kolem vás tancovaly v dokonalé choreografii.

MEER nabízejí trochu jinou formu progresivní hudby, než na jakou jsou zvyklí především fanoušci rocku, díky rozsáhlému spektru výrazových prostředků tak balancují na hranicích mnoha stylů a zřejmě potřebují posluchače s hodně otevřeným vnímáním. Nic pro skalní fanoušky, libující si v pevně daném ranku. Ale jsou ideálním materiálem k výletu do mimostylových imaginací pro každého, kdo se nestydí hledat genialitu i v místech, které nejsou jeho domovským posluchačským územím.