Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Za posledních pár měsíců vyšlo několik skvělých death metalových desek a ne všechny tu mají svůj vlastní článek. Všechny resty asi nedoženeme, ale to, že tu o některých parádních deskách není zatím ani zmínka, stále vnímám jako dluh, který je zapotřebí vyrovnat. Vítejte ve výběru napříč subžánry smrtícího kovu, dnes tu máme šest stručných tipů, jenž se vyplatí neminout.
Chicagská kapela, která prošla zajímavou proměnou, začínala s bažinatým hardcorem. Dnes s sebou nese ostřílené členy mnoha různých kapel, za všechny dám k dobru například WEEKEND NACHOS. Postupem času začaly její kontury tuhnout. Předchozí, v pořadí druhou desku s prozaickým názvem „II“, zdobila visačka Southern Lordu, třetí zářez nese hrdě znak Hibernation. Poslední album už je tvrdý deathmetalový pancíř. Jde o drtící tlak, ostře řezané riffy, které s počáteční polohou kapely nemají příliš společného. Toto je naklepaná přísnota, kde kytarové riffy mají strojovou mechaniku, sóla jsou jen za odměnu a vokálem je nejsmradlavější kanál široko daleko.
Další Američani, tentokráte z Kalifornie. „The Curse Of Entropy“ je deskou, jejíž obsah skvěle koresponduje s obalem. Je to prostě podivnost. ULCRATE na drogách. Plíživá temnota, která vás obklíčí. Olezlé kytarové riffy, jež jsou plné kouřící rašeliny a neprostupné jako dartmoorská blata. Vokály pod několika vrstvami chlupatých dek. TEETH se podařilo death metal zpustošit a ohnout, rozehřát do extrémních teplot tak, že hmota kapalní a tvoří roztodivné tvary. Roztavenina, ve které krom kovu smrti naleznete doom, sludge i grindcore. To vše v osobitém individualistickém pojetí, při kterém se ve mně probouzí velmi různorodé asociace. Také na začátku skladby „Cretin“ slyšíte znělku „South Parku“?
Stroj času ze Seattlu, který vás vezme do zlaté éry žánru. Ve všech ohledech ryzí poklona devadesátkovému bahennímu death metalu. Nikam nespěchající riffová deska, která si užívá střední tempa a dřevní stavbu riffů. Žádné složitosti, přehledné deathmetalové písničky s kolovrátkovými riffy a celkem jednoduchými bicími mají kouzlo hlavně v tom, jak plesnivě ve výsledku působí. Práchnivějící nebožtíci mají konečně svoji kolekci, ve které je každá skladba hymnou.
Californští drtiči se se svojí čtvrtou deskou usídlili pod zavedeným vydavatelstvím Century Media Records a po trochu slabší třetí desce mnohem pevněji osedlali žánr. Nová deska je brutálnější, techničtější a méně oldschoolová. Žádné experimenty, tady se jede na jistotu, ale není to na škodu. SKELETAL REMAINS své řemeslo znají a výsledky mají vysokou jakost. Zvuk je čitelný, ostře nabroušený, skvěle v něm vynikají sólové eskapády i tlak riffových svěračů.
Death-black metalová kapela se členy PRIMITIVE MAN, BLOOD INCANTATION, SPECTRAL VOICE a KHEMMIS. Fascinující okultní spojení velmi špinavého pozadí a jasně zářících švitořivých kytarových motivů, které se vynořují a zase zaplouvají do stoky smrdících valivých zastřených riffů. Debutová deska, na které si nemůžete být ničím jisti. Infernální a často velmi expresivní vokál Gravetorna ze SPECTRAL VOICE se tu vznáší nad černým metalovým mutantem, na kterém kvetou hnisavé rány. Tahle hudba opravdu smrdí.
Další prvotina. Tentokráte z Vancouveru. Plnokrevné riffové hradby prokreslené zvláštní disharmonií střídají rychle pumpované kytary s vokálem rozmázlým na pozadí. Prim tu hraje neprostupný zvuk kytar, který tvoří hlavní hmotu hudby. Teprve po detailnějším pohledu uvidíte tu drobnou techničtější kresbu, kterou jsou monumentální kytarové válce počmárány. Primární úkolem je vyvinout akustický tlak tak primitivně, jak je to jen možné. Veškerých potlačených detailů si všimnete až ve chvílích, kdy vám vylezou oči z důlků.
Hůře stravitelná záležitost i na poměry old school death metalu. Tito Švédové nikdy nejeli přímočarý smrťák, takže novinka vlastně nepřekvapí. Pokud vám vyhovuje fusion kuchyně okrajových forem metalu, nemůžete s tímto nevycválancem šlápnout vedle.
Standardní živák ARAKAINu, výjimečný snad jen tím, kolik let existence na něm kapela slaví. Skalní jistě odhalí, která z obsažených skladeb ještě živě nebyla sejmuta, nám ostatním (co jsme se zároveň nezúčastnili) však postačí pár orientačních poslechů.
Občas není ku škodě se nakazit nějakou tou retro nahrávkou vonící po trvalé, zvlášť když se člověk jinak soustředí hlavně na nové věci. Jen se to s inokulací nesmí přehnat, jinak tahle „dcerka Doro“ o mnoho víc než to prima-retro nenabízí.
Hudba těchto Kanaďanů nikdy nebyla na první poslech. Ale ani skoro dva měsíce po vydání se do jejich novinky neumím dostat. Je tu jen několik záchytných míst, které pro mě mají přitažlivost. To je v porovnání s předchůdci zoufale málo.
Norská obdoba MAXIM TURBULENC (co do rozměrů) hraje elektro rock/metal ozdobený slušným zpěvem. Pro svou zastřenou melancholickou atmosféru nabízejí příjemný poslech jinak ne příliš originální hudby na vlnách středního proudu.
Tore je mrtev a tohle je jeho poslední deska. Bohužel od začátku nepřesvědčivá elevator music, i když bohatě proaranžovaná. Chybí atmosféra. Tu nalézám až v poslední třetině. Avšak Garm je Garm, takže to ještě prohledám, jestli jsem něco nepřeslechl.
Švédové si na svém debutu nedělají hlavu z letopočtu a prostě drhnou pro svou domovinu typickou již trochu historicky zasmrádlou melodickou death šablonu. Ze stylové klasiky berou vše včetně zvuku, ale jelikož jim to hezky šlape, je to hodně slušná jízda.
