Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pravidelný a dlouholetý návštěvník Brutal Assaultu už zřejmě jen velmi těžko bleskurychle vysekne datum a ročník festivalu, na němž shlédl tu kterou kapelu ze všech těch, co tam kdy vystoupily. Nepochybně z toho však existuje mnoho výjimek a pro autora těchto řádek jsou to mezi jinými právě EINHERJER. Jejich vystoupení v závěru josefovské sešlosti v roce 2017, postavené na legendárním debutu „Dragons Of The North“, bylo totiž tak omračující a magické, že se na ně jednoduše nedá zapomenout.
A tak jakmile od té doby někde spatřím holou hlavu krákorajícího basisty Frodeho „Grimara“ Glesnese, jsem tam mžikem myšlenkami zpět – a co teprve v těchto smutných koronavirových časech. Ani nové, osmé studiové album Norů coby připomínka nebylo výjimkou, takže jsem se zase na chvíli ocitl v pevnostním kotli. Zpátky do reality se mi vůbec nechtělo, ovšem jedna věc mi to ulehčila. Ano, hádáte správně, bylo to „North Star“ samotné. Tohle album, po předlouhém čase vedené znovu kompletně v angličtině, se zdá být čistou esencí toho, proč EINHERJER naslouchat opakovaně a velmi pečlivě.
Průzračný viking metal si na něm totiž razí cestu kovovým světem s razancí svým stylovým charakteristikám vlastní, tu jako nejčistší horská bystřina temným lesem, tu jako v ohni zakalená bojovníkova ocel masem a žilami nepřátel, a není síly, která by jej od toho zvládla odvrátit. V duchu té nejlepší „romantické“ vikingské tradice se tak na „Severní hvězdě“ odehrává osm příběhů psaných norským dávnověkem, v nichž se snoubí šero s pohanským světlem a všechno to přitažlivě rámuje diktát ostré metalové smečky.
Není zde proto nouze o opravdové, někdy až téměř epické zážitky, pro něž ostatně měli Grimar a spol. vždy tak nějak slabost. Definuje to hned úvodní řízná (do slova a do písmene) hymna „The Blood And The Iron“, v níž logicky zaslechnete i údery na kovadlinu, či následující, v mrazivém klávesovém oparu naopak schovaná „Stars“, silně evokující právě pohled na hvězdnou oblohu, který vám zkresluje jen pára, odvíjející se v mrazu od vašich úst. A když zazní třeba „Ascension“, dojde i na elegantní odkaz BATHORY, bez nějž by to v těch „seveřinách“ snad ani nešlo. Tím vším pochodují EINHERJER se zdviženými tvářemi, nebojácně nastavenými studenému severáku, a nezachvějí se ani na chvilku, podobně jako všechny skladby „North Star“, stejně odhodlané a stejně otužilé.
Hrdinské eposy ztracené v moderní době, prapůvodní oheň, rozblikávající svíravou temnotu dneška. Říkejte tomu, jak chcete, ale jedno je jisté: EINHERJER měli tentokráte ve studiu zatraceně šťastnou i pevnou ruku zároveň.
1. The Blood and the Iron
2. Stars
3. West Coast Groove
4. Ascension
5. Higher Fire
6. Echoes in Blood
7. Listen to the Graves
8. Chasing the Serpent
Diskografie
North Star (2021) Norrone Spor (2018) Dragons Of The North XX (2016) Av Oss, For Oss (2014) Norrøn (2011) Blot (2003) Norwegian Native Art (2000) Odin Owns Ye All (1998) Far Far North (EP) (1997) Dragons Of The North (1996) Aurora Borealis (EP) (1996) Leve Vikingånden (EP) (1995)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2021 Vydavatel: Napalm Records Stopáž: 42:25
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.