O Íráncích ATRAVAN a desce „The Grey Line“ jsem psal jako o představitelích střízlivého progrocku, Francouzi LIZZARD stojí na druhé straně barikády, jejich hudba je naopak nekompromisní a čerpá z kořenů té alternativnější větve progresivních rockových kapel. První dvě desky skupiny nezastíraly inspirace u TOOL a A PERFECT CIRCLE, a byť to Francouzi dělali šikovně a dařilo se jim vytvářet příjemné skladby, výraznější náboj nebo působivost jejich hudbě chyběly. Jiskřičky vlastní osobitosti se už ale objevovaly, třeba skladba „Bound“ z alba „Majestic“ naznačovala v čem bude mít skupina silnou stránku. Je to kontrast příjemně melodických vokálních linek nad ostrou instrumentální hradbou.

Minulé album „Shift“ už pokročilo v hledání vlastního výrazu hodně kupředu, velká část byla přímočařejší a do progrockových struktur přibyla až grunge živelnost, dokonce i ve vokálu jsem občasně zachycoval grunge naléhavost. A v kontrastu s tím přibyla i baladická melancholie. Aktuální deska „Eroded“ je dalším vývojovým krokem, přirozenou evolucí předchozích počinů a zřejmě tím klíčovým momentem, kdy z jedné z mnoha kapel daného ranku vyrostla skutečně osobitá skupina.

Pro LIZZARD je charakteristickým rysem strohé nástrojové obsazení vycházející z faktu, že se vždy jednalo o pouhé trio. To pohání dopředu bubenice Katy Elwell a spolu s basákem William Knoxem představují víc než jen rytmickou sekci. V podstatě tvoří celé tělo hudebního obsahu, nad kterým pak Mathieu Ricou rozvíjí své kytarové hrátky a vokální melodie. Díky šikovným nástrojovým linkám, skládajícím se do sebe často v polyrytmických strukturách, se ve výsledku zdá hudba LIZZARD mnohem plnější, než by se dalo čekat. Navíc své technické progvariace jako by skupina schovávala za velmi přirozené celkové vyznění, což je známka opravdu šikovné skladatelské práce. Přidáním příjemně melodického vokálu, letícího jako nezávislý papírový drak nad oblačnou hudební bouří, se pak daří dotáhnout skladby do vstřícného písničkového výrazu. Sílu umocňuje perfektní zvuk, vyvážené bicí, každá basová nota zřetelně rezonující v pozadí i dunící v dominanci, řízný kytarový sound i poloakustické jemné vyhrávky. Vše hezky čitelné, výrazné a zapadající do celkového souznění.

Především první polovina alba je napěchovaná silnými momenty. Po intru „Corrosive“ nás čeká první hit „Blowdown“, skladba dokazující, že LIZZARD prostě sluší, když hezky zostra cyklí své nástrojové party a nad tím vším pluje příjemně melodický vokál. Prvek hitovosti, myšleno v dobrém, je to, co na svém čtvrtém albu Francouzi dokázali rozvinout a povýšit tím svou hudbu o další patro až do emotivních výšin. Přes především v druhé půli živelnou „Haywire“, kontrasty, včetně shoegaze zvuku, hýřící „Flood“, progrockově hračičkovou „Hunted“ (stylově brousící až kamsi ke kapelám typu SOEN), se dostaneme k předělu alba „The Decline“, po kterém nadšení přece jen opadá. Titulní, trochu monotónně líná „Eroded“ je totiž pro mne nepochopitelně doplněná o intermezzo „Usque Ad Terram“, které by na jiném místě udělalo více parády. Situaci sice zachraňuje následná bravurní balada „Blue Moon“, přesto nakumulování takového množství pomalých náladovek na jedno místo nebyl ideální produkční tah, obzvláště když i dále následuje tklivá mezihra, po které nás závěrečná „Avalanche“ vezme trochu proti proudu času a připomene ony dřívější inspirace TOOL.

Rychle se tedy vracím k první půlce alba, kde se LIZZARD podařilo zmodernizovat svůj výraz a zajímavým způsobem vystavět, dalo by se říci líbivé skladby, které se ale hned tak neoposlouchají. Tahle současná tvář LIZZARD působivě funguje a při poslechu zapomínám na jakékoli příměry ke vzorům, které se draly do myšlenek v souvislosti s předchozími alby. Francouzi nalezli svůj vlastní velmi povedený výraz a i přes slabší druhou půlku alba si troufnu tvrdit, že nahráli své prozatím nejlepší album. Zacelili pro mne prázdné místo po skupinách KARNIVOOL a RISHLOO, na jejichž nové desky marně čekám již roky.