Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Listuje-li si dnes člověk některými domácími tiskovinami, může velmi lehce získat dojem, že metalovou kapelu má u nás vlastně každý, kdo má řitní otvor, a všechny takové kapely jsou jistě velmi talentované a úspěšné, protože většinou už mají i vícepoložkovou „diskografii“ (!). Jistě, vždyť kdo jiný by taky mohl vydávat desky, aha?
Smutný opak je ovšem pravdou. Zmiňovaný řitní otvor je bohužel místem, kam patří drtivá většina produkce těchto kapel, a je smutným svědectvím dnešní podivné doby, že navzdory tomu se o nich píše bez příslušné kritiky.
Jak pak má nebohý čtenář a posluchač v jednom objevit někoho, kdo v tom všem marastu stojí skutečně na domácí scéně (která navzdory tomu dokáže být zajímavá a inspirující, to bezpochyby) za povšimnutí? Hm, těžko. Metodou pokus – omyl se daleko nedostane, takže krom sázky na jistotu v podobě ověřených jmen už zbývá jen výstřel naslepo.
A když takový výstřel vyjde, je to tím pádem velmi příjemná záležitost. Je možné, že jméno brněnských ROSA NOCTURNA v této souvislosti nebude úplnou neznámou (koneckonců, ve zmiňované „diskografii“ mají tedy zapsaná už čtyři alba), nicméně pro autora těchto řádků vlastně až do shlédnutí klipu k singlové skladbě „Světlonoš“ neexistovalo.
O to příjemnější pak bylo zjištění, že zmíněná skladba, takto úvodní aktuálního čtvrtého alba kapely s názvem „Andělé a bestie“, nezůstává ve své hudební fajnovosti zdaleka osamocena. ROSA NOCTURNA totiž holdují melodicko – symfonickému metalu s převažujícím ženským zpěvem a každý, kdo se rozhodne vrhnout na tohle dnes skrznaskrz vyždímané muzikální pole, tak přijímá výzvu vskutku pořádné křížové výpravy hodnou. Nicméně brněnští se svými četnými hosty a doprovodnými nástroji se jí zhostili na výbornou a výsledkem je album, které prostě chcete opakovaně slyšet.
Se svými zhruba padesáti minutami hracího času (odečteme-li závěrečné opakované provedení dvou ze skladeb alba v angličtině) má jedinečný potenciál, který je podtrhován vlastně v každém z jeho okamžiků, v němž domácího posluchače potěší i rodný jazyk v textech. Vševýstižný vzorek toho všeho obstarají hned první dvě skladby: kouzelně vymalovaný „Světlonoš“ s nezvyklým frázováním a vycházející hvězdou zpěvačky Viktorie Surmové a až jakoby naivní a přesto maximálně fungující „Lékarník“ (třeba refrén „On má masti na lidskou duši, bylinky proti pýše, a když tě náhodou bolí srdce, lék na lásku ti napíše“ vypadá jako typické textové neumětelství, ale skutečně jen na první pohled), zdobený trubkou a další zpěvačkou Anetou Zatočilovou, zdatně sekundující své vyzývatelce o skladbu dříve.
Celé album se pak odehrává důsledně v jejich stopách a nesmlouvavý velitel kapely Tonda „Gabriel“ Buček může být nejspíše spokojen, jak moc se ROSA NOCTURNA kroutí pod údery jeho pomyslného autorského biče. Nedává absolutně šanci rutině (podmanivě vygradovaná „Touhy v mlze“ s přidanou lyrou), velmi příjemně laškuje s potenciálem rockové, resp. metalové opery („Strach“ a „Dopisy na frontu“, v nichž důležitou roli hraje i dětský zpěv) a přes solidní baladu („Až jednou“) se dostává k dalším nosným kusům, jimž znovu nechybí silný ústřední motiv a jeho citlivé rozvedení („Lykantropie“ a „Vetřelec“).
V onom podivném roce 2020 u nás jistě nevyšlo lepší melodické metalové album, tím jsem si při poslechu „Andělů a bestií“ sakra jistý, a určitě by nebylo dobře, kdyby takhle informace měla zapadnout. I proto vám vlastně o tom takhle rozsáhle píšu.
Tuzemské melodické metalové album roku 2020. Zapište si to za uši, abyste si na to vzpomněli i za dva roky, až se zas možná jednou bude moct na živou muziku.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?