Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nějakou dobu trvalo americkým ERRA, než pochopili, že snažit se dělat dvě věci najednou bez dostatečné koordinace a především kooperace daných oblastí, není ideální přístup. Snažili se totiž masakrovat posluchače djent řezničinou a současně se zalíbit i metalcore publiku. Vznikal z toho trochu hybrid bez jasné tváře a charakteru. Tradiční MESHUGGAH riffy střídala uječená newmetalová selanka. Tak jak se postupně skupina dostávala do větší hráčské pohody, přibývaly zajímavější progresivní prvky a citlivější aranže skladeb, začalo to najednou do sebe zapadat. Předminulá deska „Drift“ již disponovala i emocemi, kytary si přestaly hrát jen na drsné djent řezníky a dokázaly i jemněji a s větší nápaditostí točit neotřelé motivy. Melodický vokál dostal větší drive i jistotu a najednou jsme tu měli kapelu směřující z části až k uječené verzi progresivních post hardcore kapel typu THE FALL OF TROY.
A pokud se z minulé desky „Neon“ zdálo, že se skupina zalekla a zkoušela trochu vrátit do dřívějších poloh, aktuální eponymní album už svým názvem jako by naznačovalo, že tu máme pokus o nový restart. ERRA zřejmě provedli analýzu své historie, pokusili se zapomenout na to překonané a naopak využít všeho, co se povedlo.
Nová deska kombinuje hudební prvky z celé minulosti kapely, nepřináší vlastně nic nového, jen to vše trochu nověji mixuje a aranžuje. Nejsou tak zarputilí jako v začátcích, ani uvolněně rozhýření jako na „Drift“. Zato je zřetelný důraz na kontrasty mezi melodiemi a progresivně ostrými djent pasážemi. Vše bez toho, aby výsledkem byl onen kočkopes z minulosti. Tentokrát to spolu povedeně souzní a navzájem se doplňuje. Skladbám jakoby někdo vdechl život, tvář a emoce. Výsledek podtrhuje výkon obou vokalistů, jejichž polohy jsou sice hodně kontrastní, přesto plně korespondující s hudebním podkladem. A když si skupina pomůže u čistého vokálu zkreslením jako třeba v „Scorpion Hymn“, najednou si nostalgicky vzpomenu na FEAR FACTORY.
ERRA se aktuálně dostali do stejného chlívku jako Angličané ARCHITECTS, jen s tím rozdílem, že tady nepřevážilo líbivé metalcore zarámování. ERRA si zachovali dostatek dravosti a progrese, aby jejich hudba zůstala i zajímavě brutální. A tak, jak se nedokáži srovnat s letošní deskou zmíněných ARCHITECTS, kde mi to z nějakých důvodů nesedí, „Erra“ je mi deskou velmi příjemnou na poslech.
Ať už se skupina topí v melodické slasti „Divisionary“, „Vanish Canvas“ či závěrečné balady „Memory Fiction“, mastí industrial metal v „Scorpion Hymn“, hýří djentově ostrou hrubostí v „Snowblood“ a „Eidolon“ nebo míchá vše dohromady, zůstává její projev uvěřitelný a nekonfliktní. Trochu nevýrazná označení teď používám schválně, neboť přes veškerou výše uvedenou chválu si nejsem schopen odpovědět na otázku, zda se skupině opravdu podařilo překročit svůj stín a vytvořit své nejdokonalejší dílo. Stále mi totiž zůstává kdesi v hlavě schovaný čertík, který šeptá, že „Drift“ bylo přece lepší. Ach jo, to je dilema, ale je to vlastně třeba řešit?
Povedeně zmixovaný djent a metalcore s potřebnou dávkou progrese i agrese. Nic nového v rámci žánrů, ani s ohledem na historii samotné skupiny, ale rozhodně zajímavější a působivější než aktuální deska ARCHITECTS.
Pre mňa osobne ide o ich najlepší album od Augment a po predchádzajúcich dvoch nevýrazných albumoch konečne ich hudba má všetko čo by som chcel od progresívneho metalcoru.. melodický spev je skvelý, refrény sú melodické ale nie otravné, scream a growl od druhého speváka je tiež zatiaľ jeho najlepší výkon odvtedy ako sa pridal ku kapele, riffy sú originálne, technické, progresívne a niekedy fakt až šialené, výborná basa a bubeník sa taktiež vyznamenal na tomto albume. Na albume sa taktiež našlo miesto aj na atmosféru popri rýchlych a tvrdších/brutalnejších momentoch, čo by pri progmetalcore by nikdy nemalo chýbať. Pre mňa sú najlepšie skladby na albume progresívnejšie Divisionary a House of Glass (s niektorými veľmi "Tool" riffmi a pasážami), "Periphery-ácká" Lunar Halo s najlepším refrénom na albume (podľa mňa), brutálna Scorpion Hymn, rýchla a dynamická Snowblood, šialenými riffmi ozbrojená Gungrave a Remnant obsahujúca "Polyphia-ácke" gitarové sólo. Celkovo ale album neobsahuje ani jednu zlú skladbu, čo je pre fakt veľmi milé prekvapenie po Drift a Neon. Zatiaľ pre mňa najlepší album 2021
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!