Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Skotští náladotvůrci MOGWAI brázdí kluby a festivaly už více jak čtvrtstoletí. Za celou dobu existence se ve svých skladbách vždy pohybovali na poli vymezeném postrockem, shoegaze a elektronikou. Za posledních patnáct let začali lehce laškovat i s filmovými a seriálovými soundtracky a v této oblasti mě naprosto uzemnili hudbou k seriálu ZERO ZERO ZERO. To byla jejich zatím poslední práce, ve které v mých očích zastínili standardní studiovou tvorbu. Ta se vždy pohybovala na hradě žánrů, které jsem zmínil výše, desky se lišily hlavně v tom, že jedna byla elektroničtější a druhá kytarovější.
Aktuální materiál těží z poslední filmové zkušenosti. Je znát, že se kapele po soundtracku a poslední desce lehce stýskalo po kytarovější hudbě, ale současně je album velmi pestré z pohledu barvy použitých zvukových palet, hlavně u klávesových nástrojů. Právě tyto zvukové rejstříky tvoří nejvýraznější melodické oblouky na celém albu. Ať jde o hlavní, neonově syntezátorový motiv ve skladbě „Dry Fantasy“ nebo v klipovce „Ritchie Sacramento“. Tu sice podpírají švitořité kytary, ale krom ledabyle uvolněného vokálu nejvýrazněji působí právě klávesy, jež celku dodávají dostatek atmosférického mlžného oparu. To, jak si MOGWAI hrají s motivy, které zvukově zasadí až daleko za horizont, mi přijde více než zajímavé. „Drive The „Nail“ je banální kytarovka, ale začíná klávesovým intrem. Nestabilním zvukem, který se neustále proměňuje a uniká. Je jako pstruh v potoce. Kluzký zvuk, co těžko zachytíte. Ačkoliv v této skladbě MOGWAI rozjíždějí plný kytarový základ, který si zvukově usurpuje většinu prostoru, tak na pozadí stále čeří tyto kluzké zvuky. Zdánlivě neslyšitelný detail, jenž ale dokáže upoutat pozornost.
Koronavirus se promitnul i do toho, jak MOGWAI pracovali s producentem Davem Fridmannem, se kterým mají navázanou dlouhodobou spolupráci a dělal s nimi už na desce „Come On Die Young“ (mimo jiné stojí tento muž také například za poslední deskou BARONESS). Většina hudby vznikla za jedenáct měsíců karantény, kdy kapela tvořila ve Vale Studios v Worcestershire a na dálku intenzivně spolupracovala s Davem, který byl v New Yorku. Emoce posledního roku jsou na albu patrné. Je tu smutek i naděje. Čistota a jednoduchost. I zbustřený rez a lehce rozostřené tóny. Snová gotická romantika i tvrdá realita. Dobře si to uvědomíte u lehce nezbedné skladby „Ceiling Granny“, po které následuje mnohem temnější až osudová „Midnight Flit“.
Ačkoliv vokály jsou spíše svátkem, přesto se tu nenaplňuje častá šablona instrumentálního postrocku. MOGWAI skládají písničky. Instrumentální a dramatické, které si uchovávají vnitřní napětí i bez zdlouhavého budování atmosféry. Čtvrtstoletí i nové zkušenosti s filmovou hudbou tu jsou znát. MOGWAI v roce 2020 složili materiál, který není žádnou revolucí, jen je po řemeslné stránce naprosto excelentní prací. „As The Love Continues“ je klidnou, ale sebevědomou deskou od kapely, která už nikomu nemusí nic dokazovat.
1. To The Bin My Friend, Tonight We Vacate Earth
2. Here We, Here We, Here We Go Forever
3. Dry Fantasy
4. Ritchie Sacramento
5. Drive The Nail
6. Fuck Off Money
7. Ceiling Granny
8. Midnight Flit
9. Pat Stains
10. Supposedly, We Were Nightmares
11. It's What I Want To Do, Mum
MOGWAI jsou kouzelníci s náladami, jejich hlavní devizou je citlivé pohrávání si s jednoduchými motivy poskládanými do pestrých aranží a především s vlastním zvukem tónů. Chvějivá atmosféra čistého cinkání i rezonujících distorzí, které jsou pro mne na "As The Love Continues" ale občas trochu rušivé, prostě to co například u CULT OF LUNA obdivuji, sem jako by nepatřilo. Jsou to stále oni, mí alternativně post rockoví oblíbenci z dávné minulosti, přesto se s aktuální deskou sžívám hůře. MOGWAI se pokusili nestát na místě a postoupit dál například co se spektra elektronických zvuků týče a stvořili desku, která je příjemným zpestřením jejich diskografie. Trochu se ale vytrácí to, co jsem v minulosti miloval, tedy jemné a citlivé pohrávání si s náladami. Teď je to trochu hrubší, ale možná je to jen moje zkostnatělost, co mi brání současnou podobu plně přijmout. Naštěstí MOGWAI nezapomínají ani tentokrát oživit svou instrumentální tvorbu vokálem a přímočařejší rockovostí v "Ritchie Sacramento". Příjemná deska, přesto na opravdu silné album od pánů ze Skotska už dlouho marně čekám.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.