Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Skotští náladotvůrci MOGWAI brázdí kluby a festivaly už více jak čtvrtstoletí. Za celou dobu existence se ve svých skladbách vždy pohybovali na poli vymezeném postrockem, shoegaze a elektronikou. Za posledních patnáct let začali lehce laškovat i s filmovými a seriálovými soundtracky a v této oblasti mě naprosto uzemnili hudbou k seriálu ZERO ZERO ZERO. To byla jejich zatím poslední práce, ve které v mých očích zastínili standardní studiovou tvorbu. Ta se vždy pohybovala na hradě žánrů, které jsem zmínil výše, desky se lišily hlavně v tom, že jedna byla elektroničtější a druhá kytarovější.
Aktuální materiál těží z poslední filmové zkušenosti. Je znát, že se kapele po soundtracku a poslední desce lehce stýskalo po kytarovější hudbě, ale současně je album velmi pestré z pohledu barvy použitých zvukových palet, hlavně u klávesových nástrojů. Právě tyto zvukové rejstříky tvoří nejvýraznější melodické oblouky na celém albu. Ať jde o hlavní, neonově syntezátorový motiv ve skladbě „Dry Fantasy“ nebo v klipovce „Ritchie Sacramento“. Tu sice podpírají švitořité kytary, ale krom ledabyle uvolněného vokálu nejvýrazněji působí právě klávesy, jež celku dodávají dostatek atmosférického mlžného oparu. To, jak si MOGWAI hrají s motivy, které zvukově zasadí až daleko za horizont, mi přijde více než zajímavé. „Drive The „Nail“ je banální kytarovka, ale začíná klávesovým intrem. Nestabilním zvukem, který se neustále proměňuje a uniká. Je jako pstruh v potoce. Kluzký zvuk, co těžko zachytíte. Ačkoliv v této skladbě MOGWAI rozjíždějí plný kytarový základ, který si zvukově usurpuje většinu prostoru, tak na pozadí stále čeří tyto kluzké zvuky. Zdánlivě neslyšitelný detail, jenž ale dokáže upoutat pozornost.
Koronavirus se promitnul i do toho, jak MOGWAI pracovali s producentem Davem Fridmannem, se kterým mají navázanou dlouhodobou spolupráci a dělal s nimi už na desce „Come On Die Young“ (mimo jiné stojí tento muž také například za poslední deskou BARONESS). Většina hudby vznikla za jedenáct měsíců karantény, kdy kapela tvořila ve Vale Studios v Worcestershire a na dálku intenzivně spolupracovala s Davem, který byl v New Yorku. Emoce posledního roku jsou na albu patrné. Je tu smutek i naděje. Čistota a jednoduchost. I zbustřený rez a lehce rozostřené tóny. Snová gotická romantika i tvrdá realita. Dobře si to uvědomíte u lehce nezbedné skladby „Ceiling Granny“, po které následuje mnohem temnější až osudová „Midnight Flit“.
Ačkoliv vokály jsou spíše svátkem, přesto se tu nenaplňuje častá šablona instrumentálního postrocku. MOGWAI skládají písničky. Instrumentální a dramatické, které si uchovávají vnitřní napětí i bez zdlouhavého budování atmosféry. Čtvrtstoletí i nové zkušenosti s filmovou hudbou tu jsou znát. MOGWAI v roce 2020 složili materiál, který není žádnou revolucí, jen je po řemeslné stránce naprosto excelentní prací. „As The Love Continues“ je klidnou, ale sebevědomou deskou od kapely, která už nikomu nemusí nic dokazovat.
1. To The Bin My Friend, Tonight We Vacate Earth
2. Here We, Here We, Here We Go Forever
3. Dry Fantasy
4. Ritchie Sacramento
5. Drive The Nail
6. Fuck Off Money
7. Ceiling Granny
8. Midnight Flit
9. Pat Stains
10. Supposedly, We Were Nightmares
11. It's What I Want To Do, Mum
MOGWAI jsou kouzelníci s náladami, jejich hlavní devizou je citlivé pohrávání si s jednoduchými motivy poskládanými do pestrých aranží a především s vlastním zvukem tónů. Chvějivá atmosféra čistého cinkání i rezonujících distorzí, které jsou pro mne na "As The Love Continues" ale občas trochu rušivé, prostě to co například u CULT OF LUNA obdivuji, sem jako by nepatřilo. Jsou to stále oni, mí alternativně post rockoví oblíbenci z dávné minulosti, přesto se s aktuální deskou sžívám hůře. MOGWAI se pokusili nestát na místě a postoupit dál například co se spektra elektronických zvuků týče a stvořili desku, která je příjemným zpestřením jejich diskografie. Trochu se ale vytrácí to, co jsem v minulosti miloval, tedy jemné a citlivé pohrávání si s náladami. Teď je to trochu hrubší, ale možná je to jen moje zkostnatělost, co mi brání současnou podobu plně přijmout. Naštěstí MOGWAI nezapomínají ani tentokrát oživit svou instrumentální tvorbu vokálem a přímočařejší rockovostí v "Ritchie Sacramento". Příjemná deska, přesto na opravdu silné album od pánů ze Skotska už dlouho marně čekám.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.