THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Black metal z Afghánistánu? Dobrá. Na jednu stranu je deska „Dream Elegy“ šílený klávesový kýč, který u většiny kapel naprosto nenávidím, na druhou stranu to má fakt silnou atmosféru. Hned první třetina titulní skladby mě zavádí do pohádkového světa. Ve chvíli, kdy se nad tučnými klávesovými plachtami modelu „samohrajky 92“ rozletí ženský vokál, prožívám okamžiky, v nichž v mém okolí rozkvétají omamně vonící imaginární exotické květiny. Atmosféra se neztrácí ani v momentě, kdy začnou skladbu přikrmovat velmi řídká kytarová kila a rozplizlý vokál na pozadí začne vzdálenou vřískající litanii. Odpouštím i to, že kopákový koberec tvoří jen nepatrné dusání ve spodcích celkového zvuku. V rámci black metalové scény mě doslova fascinuje ta klávesová nadvláda, která je z těch nejotravnějších papundeklových zvuků, ale přesto vás dokáže uhranout.
Melodické postupy z orientu tu nelze přeslechnout. Ať už to jsou některé čisté nápěvy nebo kovově drnkající strunné nástroje, které dodávají vůni orientu ve skladbě „Kandahar“. Nicméně musím také tučně podtrhnout to, že o kapele se vlastně moc neví. Nikdo nedokázal ověřit, že afghánská opravdu je, a neví se, kdo za kapelou vlastně stojí. Jestli je to jen nutná beztvářná maska, jak si v zemi, která metalové hudbě příliš nepřeje, udržet anonymitu nebo jde o něco zcela jiného, nedokážu posoudit.
Pokud kapela volí kytary, tak tvoří jen zvuk na pozadí a málokdy se jejich melodické linky cpou do dominantní polohy. Celkový koncept zní jako bizarní black metalový experiment, v němž si veškerý prostor usurpují klávesové motivy, které znějí jako z nějakého rpgéčka z konce devadesátých let. Možná proto mám pro poslední album ALMACH takovou slabost, která hraničí s „guilty pleasure“.
Svéráznost se projevuje i v tom, jaké kapela používá zvukové rejstříky. Ty většinou vyšly z módy před dvaceti lety a dnes se jich mnohé kapely téměř štítí. Právě to ale dává „Dream Elegy“ neopakovatelné originální kouzlo. Současně musím smeknout tomu, jak malebně ALMACH pracují s melodickými nápady. „Dream Elegy“ je zvláštní, dalo by se říci uhlazené, black metalové album, ve kterém klávesy utiskují všechny ostatní nástroje a pekelná síra se těžce prosazuje přes baculaté růžové obláčky z pohádek.
Zvláštní, dalo by se říci uhlazené black metalové album, ve kterém klávesy utiskují všechny ostatní nástroje a pekelná síra se těžce prosazuje přes baculaté růžové obláčky z pohádek.
7,5 / 10
1. Adraskan
2. Dream Elegy
3. Kandahar
4. Death is an Illusion
5. Dragonheart
6. Wind of Registan Desert
Dream Elegy (2021)
Battle of Tours (2020)
Nepodarený odvar
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.