Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před patnácti lety vlítli na scénu a způsobili malou revoluci na hranici extrémního metalu a taneční scény. Mladá zběsilá trojka ze státu New York překreslila pravidla. Kombinovali ostré brusky se synth rockovými zklidňováky a hrubými tanečními spodky. I bez živých bicí a baskytary se stali rytmickým uragánem, který zdatně konkuroval nintendocorovým modlám té doby. Dokázali zužitkovat mathcorové šílenství kolem THE DILLINGER ESCAPE PLAN, se kterými sdíleli koncertní prkna, a navíc nebýt jen jejich slabší kopírkou. Mluvilo se o tom, že cybermetal má konečně nějakou kapelu, která subžánr vyvede ze slepých uliček. V roce 2008 zbourali pražskou Sedmičku.
Teď se vrací. Z původní sestavy jsou tu jen dva. Kytarista Hamilton Jordan a klávesák a programátor Michael Sochynsky. K mikrofonu se postavil Tony Wolski z THE ARMED a OLD GODS a za bicí usedla kanadská mašina ze SUMAC a BAPTISTS Nick Yacyshyn. To je velmi silná sestava. Těšil jsem se. Nicka jsem měl příležitost poznat osobně i hráčsky před rokem na koncertech evropského minitour BAPTISTS a věřil jsem, že výsledek může být mnohem zajímavější než na prvních dvou deskách GENGHIS TRON. Na produkci alba se podílí Kurt Ballou. Zaděláno na nejzajímavější návrat roku?
Na konci ledna vychází video. Ochutnávka. Titulní skladba „Dream Weapon“ má mechanické pulzující bicí, plný zvuk a trochu rozplizlé vokály. Slyšel jsem ji od té doby mnohokrát a stále tam hledal výjimečnost, kterou GENGHIS TRON v minulosti měli. Nenašel jsem ji. Vytratila se syrovost a agresivita, ale nenahradilo je nic zajímavého. Živé bicí kapelu určitě nakoply na straně jedné, ale to, že celá kapela sundala nohu z plynu, celku neprospělo. Říkal jsem si, že je to jen jedna skladba a podle toho se nedá soudit celé album.
Celé album je ale jen více téhož. Dobrá synthrocková deska s táhlými zpěvy, které se nezapamatovatelně vpíjejí do nástrojových vrstev. Celkem chápu, že za těch deset let už třeba nemají energii a chuť dělat bláznivé desky, které budou velkými kladivy bušit do žánrových zdí metalového a elektronického světa, a následně pozorovat, jak se hroutí. Výsledek ale u mě ztrácí energii a nedaří se mu přeskočit očekávání, jež u mě byla celkem velká. Což, uznávám, může být jen můj problém. Kapela se ostře vyprofilovala svými prvními deskami a teď změnila styl. Miloval jsem to třeba u DAUGHTERS, kteří také udělali zásadní stylový kotrmelec. „Dream Weapon“ je deska, která leptá tvář GENGHIS TRON, jíž jsem měl rád, způsobem, který mi nic neříká. Už zdaleka není tak vzrušující.
GENGHIS TRON stále zůstávají žánrově těžce uchopitelnou kapelou. Integrovali do sebe fragmenty z postrocku, synthpopu a shoegaze. Mnohem více tu jde o atmosféru než o to budovat hlomozný syrový chaos. Ocenit se dá touha jít svojí vlastní cestou a realizovat svéhlavou tvůrčí vizi bez ohledu na trendy. Bohužel to bude mít i ten následek, že se část jejich původních fanoušků na nové vlnové délky, jež sálají z desky „Deam Weapon“, nebudou umět naladit.
Ocenit se dá touha jít svojí vlastní cestou a realizovat svéhlavou tvůrčí vizi bez ohledu na trendy. Bohužel to bude mít i ten následek, že se část jejich fanoušků na nové vlnové délky, jež sálají z desky „Deam Weapon“, nebudou umět naladit.
1. Exit Perfect Mind
2. Pyrocene
3. Dream Weapon
4. Desert Stairs
5. Alone in the Heart of the Light
6. Ritual Circle
7. Single Black Point
8. Great Mother
A u mě teda (moc) dobrý. Zatímco ke starším math-metalovým nahrávkám GENGHIS TRON se už budu jen těžko vracet, současné comebackové album mi perfektně sedlo. Skupina šikovně propojuje různé žánry, nad kterými dominují elektronické efekty a místy až zasněně nezúčastněný vokál. Skladby tak zdánlivě plynou bez výraznějších vzruchů, ale právě zde platí ono otřepané, že pod povrchem se toho děje více než dost. Deska, která i po poměrně intenzivních opakovaných posleších neustále nabízí nová zakoutí. Snad jí to vydrží co nejdéle!
8. dubna 2021
Noisy
7,5 / 10
S pořádným časovým odstupem si Američané GENGHIS TRON vyšlápli dokončit svou metamorfózu. A proměna je to dokonaná zřejmě do definitivy, protože pokud hodlá jít skupina ještě dále, bude to hodně tenký led. Z původně agresivně divoké a ztřeštěné cybermetal kapely, která dokázala masakrovat své posluchače tvrdou kytarovou hudbou, je dnes totiž alternativní elektro poprocková zvláštnost. Splašená zbrklost je pryč a pánové se prezentují převážně vyklidněnější elektronikou pohrávající si více se zvuky a rytmy a v části skladeb odcházející až k náladám blízkým spíše kombinaci DEPECHE MODE a gothic rocku ("Pyrocene"). Jinde až k rozvláčné psychedelii, která probouzí vzpomínky na již dávnou minulost v podobě norských BEYOND DAWN a jejich alba "Frysh". Zřejmě i z tohoto důvodu je poslech "Dream Weapon" nakonec příjemným výletem mimo standardy. A jelikož dokáže partička stále i šlápnout do pedálů a svižněji poskočit třeba v klipovce "Dream Weapon" nebo závěrečné "Great Mother", jsem ve výsledku spokojený. Nutno se ale smířit s tím, že to už nejsou tamti GENGHIS TRON.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.