Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Výjimečnost a určitá raritnost desky „The End Of All Things“ od CROWN mě donutila vrátit se po delším čase k rozepsané recenzi a podělit se o dojmy z jednoho pro mne z nejlepších alb roku 2021. Další důvod pak určitě představuje i stylové zařazení, do kterého francouzské duo napíná své síly. Při poslechu zmíněného alba je totiž nemožné nevzpomenout na dvě velká jména gothicrockové scény a to FIELDS OF THE NEPHILIM a TIAMAT. Od prvních si CROWN berou zasmušilou a rozmáchle náladovou hudební formu, kdežto směrem k pozdním TIAMAT odkazuje zvukově jasné a střídmé provedení.
CROWN je vlastně projekt, za kterým se skrývají dvě zajímavé postavy hudební scény. Prvním je David Husser, hudebník a především zvukový inženýr, jehož bohatá kariéra se potkala například s Alanen Wilderem z DEPECHE MODE, jinak člen skupiny Y FRONT, která koncertovala i s RAMMSTEIN. Druhým je pak Stephane Azam, zpěvák, kytarista, hlavní skladatel a producent u CROWN, jenž zase pracoval jako zvukař živých vystoupení ALCEST. Tito dva Francouzi se dali dohromady v roce 2010 a od té doby se přes jedno EP a dvě další, stylově ještě trochu jiné, desky dostali až k aktuálnímu albu „The End Of All Things“, které dovedlo jejich snažení na pomyslný vrchol.
Skladby „Violence“ a „Neverland“ otvírají album ve stylu THE SISTERS OF MERCY, jednoduchá, ducavá zasněnost doplněná ruchy a táhlými elektronickými „výkřiky“. Vynořují se i analogie s pozdější tvorbou TIAMAT. Především v hutnějším soundu a přívětivějších poprockových aranžích. V „Neverland“ jde melodická přívětivost až někam ke stylu PARADISE LOST v období alba „One Second“. Jenže to se David a Stephane pouze zahřívají. „Shades“ nás vezme o něco hlouběji do gothic bahna, ostřejší tempo s kytarovými výbuchy dají vzpomenout na to drsnější od FIELDS OF THE NEPHILIM, znervózňující tidlikání perfektně doplněné silovou hudební hradbou, a to vše při zachování toho nejdůležitějšího, tedy emotivní melodické nadstavby. Tu představuje kromě jemnějších, jakoby druhotných kytarových linek i Stephanův vokál, který je dalším z hlavních prvků jasně směřujících do prehistorie gothic rocku. Není tak uplakaně pompézní jako u Carla McCoye z FIELDS OF THE NEPHILIM, spíše osciluje někde mezi THE SISTERS OF MERCY a TIAMAT.
V dalších skladbách je toho ale ještě mnohem více, vše postavené nad základem elektronických bicích a doplněno množstvím další elektroniky modulované do temných zvukových barev, tak, aby dokreslovaly buď zasmušilou melancholii „Fleuve“ nebo temně tepající napětí „Illumination“. Co se zvuku týče, je vidět, že pánové jsou v této oblasti profíci. Proti stereotypu a jednotvárnosti bojuje množství dalších vlivů. Třeba tak trochu skryté orientální motivy v jinak hodně temné „Nails“. „Extinction“ zase kráčí kdesi v intencích elektronické podoby TIAMAT. A nechybí ani trocha té gradující agrese ve „Firebearer“. Vše dovršeno tečkou „Utopia“ s hostujícím ženským vokálem Karin Park z ÅRABROT. Francouzi využívají bohatou paletu vlivů, jako by posbírali ze stylové historie vše podstatné a zajímavé, přetransformovali si k obrazu svému a vpravili do svých skladeb formou velice zajímavou a především funkční.
CROWN se podařil husarský kousek, s využitím až prehistorických hudebních prvků a postupů dokázali v kulisách stylu z osmdesátých let vytvořit velmi zajímavé a vlastně moderně znějící album. Předvedli funkčnost a efektnost starého dobrého gothic rocku a dá se klidně říct, že „natrhli prdel“ interpretům snažícím se dnes opít posluchače lacinou emotivností cílící na první signální. Ano, mám na mysli všechny ty gothic rock/metal kapely posledních dvaceti let.
Z původně trochu jiných stylových vod doplavalo francouzské duo CROWN až k hudbě, jež jakoby reinkarnovala starý gothic rock a vzdávala poctu legendě FIELDS OF THE NEPHILIM. Ať už to byl záměr nebo jen kouzlo nechtěného, výsledek mě okouzlil.
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.