Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Překvapivě kvalitní a znepokojivá série na Netflixu. Příběh sériového vraha Charlese Sobraje, kterému se přezdívalo "Bikini Killer", si o filmovou adaptaci říkal už delší dobu. V současné době má tento muž na účtě dvanáct potvrzených vražd, ale předpokládá se, že jich mohlo být i mnohem více. Samotnému Sobrajovi je dnes 77 let a stále žije. Využíval hlavně zmatených důvěřivých baťůžkářů, kterým podával omamující kombinace prášků, následně je okrádal a těl se zbavoval různým způsobem.
Seriál nás nechává sledovat, jak svým šarmem oslnil svoji partnerku Marie-Andrée Leclerc, kanaďanku z Quebecu, která mu při jeho činech stála po boku. Tvůrci přitom celkem srozumitelně vysvětlují jejich vztah, už méně pak dávají nahlédnout do Sobrajových myšlenkových pochodů. To, že tu scénáristický tandem Toby Finlay a Richard Warlow nerozkrývá úplně všechno, je jen ku prospěchu věci. Sobraj je kluzký a unikavý charakter a to nejen pro diváka, ale i pro své nejbližší okolí. Skvělým způsobem ho hraje alžírsko-francouzský herec Tahar Rahim. Ten dokázal vrahovi dodat chladný cynismus i potřebné charisma, které skvěle vysvětluje, proč mu jeho oběti snadno podléhaly.
Jeho postava je v přímém kontrastu s třetím tajemníkem dánské ambasády v Bangkoku, Hermanem Knippenbergem, kterého hraje poměrně nevýrazný Billy Howle. Ten rozjíždí své vlastní vyšetřování, aby záhadné vraždy rozpletl. Jeho role, snoubící v sobě mladickou nerozvážnost, úřednickou šeď, ale také neúnavnost, přesto skvěle vyvažuje dva hlavní charismatické záporáky.
Zmíním ještě jednu důležitou hereckou roli, a sice již zmíněnou partnerku hlavního zloducha Marie-Andrée Leclerc. Hraje ji Jenna Coleman, kterou znám hlavně z "Doctora Who". Ta dává postavě potřebnou rozpolcenost a nejistotu, skrývanou za přerostlými slunečnými brýlemi. Ačkoliv budou chvíle, kdy budete přemýšlet, jestli i ona není svým způsobem obětí. Když jsou pak na scéně oba dva, je to koncert a v mnoha scénách budete mít podobné mrazení, jako když sledujete zmateného hlodavce v akvárku, jehož osudem je být večeří.
Tím se dostáváme k tomu, že Netflix dal v tak ambiciózním projektu důvěru režisérské dvojici, která není nijak provařená. Hans Herbots a Tom Shankland tu ale mistrně pracují s napětím a znepokojením diváka. Zajímavým způsobem funguje obraz celé série. Pro vykreslení dobové atmosféry používají reálné záběry Bangkoku, Nového Dillí a dalších míst, kde se film odehrává. Následně si pohrávají s přechody z dobových filtrů. Snaha o stoprocentní sedmdesátkové reálie je velká, ale občas prohlédnete, že někde něco uteče. Přesto tu ten sedmdesátkový "feel" smrdí velmi silně a funguje skvěle.
Krom dobovosti tu silně působí i exotické prostředí. Hektický, slunečný Bangkok, ušmudlané Karáčí nebo Káthmandů. Všechna ta místa tu vypadají skvěle. Oprýskané baráky, masivní lijáky při monzunu a atmosféra bezstarostné omladiny, hledajících v Asii samu sebe na jedné straně, a strašák vietnamské války na straně druhé. Korunu tomu nasazuje i dobově skvěle padnoucí zvukový kabát. Soundtrack k celému seriálu působí na jednu stranu nenápadně, ale když se na hudbu zaměříte, zjistíte, jak skvěle odvedená práce to je. Dřevní sedmdesátky po všech směrech. Všechny aspekty se podílí na celkové atmosféře a dělají z filmu zatím nejsilnější krimi-thriller seriál tohoto roku.
Na počátku jsem měl problém vždy se zorientovat v čase, protože časová linka je neposedná a v každém díle se několikrát skáče po „tajmlajně“. Má to ale své opodstatnění a každý takový skok nám přiblíží nějakou signifikantní část Sobrajova života. To je asi největší úskalí seriálu. Díly jsem si dávkoval po dnech a snad každý z nich mě zanechával se spoustou myšlenek. Třeba na to, jak technologie penetrovala každodenní fungování a jak moc se změnily návyky při cestování.
P.S.: Koho by zajímal dokument o Charlesovi Sobrajovi, tak je volně k dispozici na youtube kanálu Serial Killers Documentaries.
Bude to znít jako klišé, ale zatím nejsilnější krimi-thriller seriál tohoto roku.
8,5 / 10
DALŠÍ INFORMACE
Velká Británie, 2021, 7 h 41 min (Minutáž: 56–59 min)
Režie: Hans Herbots, Tom Shankland Scénář: Toby Finlay, Richard Warlow Kamera: Seppe Van Grieken, Si Bell, Anton Mertens Hudba: Dominik Scherrer Hrají: Jenna Coleman, Tahar Rahim, Chicha Amatayakul, Ruby Ashbourne Serkis, Ellie Bamber, Sahajak Boonthanakit, Alice Englert, Stuart Bowman, Billy Howle, Darshan Jariwala, Dasha Nekrasova, Fabien Frankel, Tim McInnerny, Adam Rothenberg, Raphael Roger Levy, Mathilde Warnier, Tim McMullan, Ilker Kaleli, Alma Jodorowsky, Damon Herriman, Stacy Martin, Nicole Beutler, Johan van Assche, Colin Stinton, Alyy Khan, Gabrielle Lazure, Geoffrey Breton, Saana Koivisto, Thomas Ryckewaert, Nigel Whitmey, Lucy Newman-Williams, Katrina Grey Producenti: Stephen Smallwood Střih: Malcolm Crowe, Miikka Leskinen, Danielle Palmer Scénografie: François-Renaud Labarthe, Witoon 'Boom' Suanyai Kostýmy: Adam Howe, Rachel Walsh
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.