Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako vloni jsem s odstupem rekapituloval domácí desky roku 2020 a narazil na skvosty, u kterých tu chybí recenze. Takže, pojďme si to shrnout ve stručném seriálu, který nás provede deskami, co si stojí za to připomenout. Začínáme u těch nejostřejších tužek v penálu. Váže je k sobě tvrdost, ráznost a nesmlouvavost.
Vyvážený poměr brutality a zábavy. Skvěle plyne, četné žánrové úkroky nejsou šroubovány silou, decentní elektronika nevykazuje nemoci dlouhého zástupu jiných, jež se o spojení kytar a samplů u nás pokusili v minulosti. Ačkoliv tu rytmika má snahu kapelu popohánět grindovým bičem, kytary často přesvědčují, že jim není cizí rock’n’rollový přístup. Nijak to ale netupí ostrost a průraznost desky, spíše jí to dodává i jiné odstíny. Na otázku, zdali minulý rok na domácí extrémní scéně vznikla nahrávka, která by lépe vybalancovala nadhled, extrém, přístupnost a skvěle se poslouchající hudební nápady, odpovídám: Ne!
Štvou mě tyhle jihočeský Lenory. EP „Hra stínů“ vyšlo jen na vinylu, který tedy zdobí mou polici pod gramcem, ale jak to mám proboha poslouchat v autě? Na zastávce? V přírodě? Prostě si to nějak převeď. Však DIY! Žádný bandcampy. Žádný downloady. Jih je konzervativní. Překousnout a jít dál, protože i když z tohodle skřípete zubama, ta hudba je božská. „Hra stínů“ je potvrzení pozice vládců domácího thrashe. Riffové závody, nosný melodie v kytarách, funkční rytmika, štěkané vokály. V textech o píď slabší než předchozí kousky, ale to se dá přičíst tomu, že o dekádu starší hitovky prostě nastavily laťku až příliš vysoko. Na obhájení trůnu to s přehledem stačí. Chcete slyšet nejpřísnější domácí thrash? Tady je.
https://laharthrash.bandcamp.com/
Dva nejlepší vokální kanály obklopené krutou partou, která nebere zajatce. Precizní a čistý řez do historie brutal death metalu a death-grindu. Žádná umolousanost nebo nečistota. Kobercové nálety kopáků a kytary dělící se o tlak s vokálem. Hity tu nejsou, ale kdo je potřebuje? Tady se o vtíravé melodice nesmlouvá. Řemeslně skvěle opracovaný drtikol, který staví na stylové ryzosti a textech, které jsou trochu přestřelené formou, ale významem míří přímo na solar. Projíždím si seznam všech domácích desek za rok 2020 a zjišťuji že lepší death metal tam není. Ale Žlába mě možná opraví, protože jsem možná neslyšel úplně všechno.
https://bandzone.cz/shampoonkiller
Většinou, když má kapela pojmenované skladby po hororech, tak mě míjí obloukem a je to tak naprosto v pořádku. Existují ale i výjimky jako je KANDAR. Není to tím, že by na rozdíl od jiných hororgrindů skladby pojmenované „The Shining“ nebo „Slugs“ reprezentovaly moji oblíbenou kinematografii. Je to jednoduše tak, že tuto omšelou a zoufale neoriginální žánrovou tématiku zadupává do země kulenakopávající grindcorové kladivo, které má potřebnou průraznost. Zvuk z Davosu dává desce srozumitelnost, výběr hostujících řvounů zase různorodost ve vokálních kreacích. Stopáž do dvaceti minut padne jak ulitá.
Koncerty ve vybydlených, rozpadajících se ruinách podnikatelského baroka, které majitelé opustili už v polovině devadesátek. Smrad vajgů, topících se v kelímku piva. Nekompromisní syrovost v projevu a neučesanost nápadů v textech i hudbě. Crust tu narazil do punku, který vyrostl na pokraji zahrady mezi plevelem. Žádná skladba nad dvě minuty. Záchvěvy ve stylu domácí FESTA DESPERATO. EP, které chřestí, má tu správnou rawpunkovou zastřenost ve zvuku a z melodií byly odříznuté všechny hezké části. Nejpichlavější, nejolezlejší a nejhrubší punk roku 2020.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
