Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to pták? Je to tornádo? Je to letadlo? Je to Superman? Ne, jsou to noví BLACK MIDI. Jsou dál. A jsou vejš. Dva roky staré album „Schlagenheim“ bylo debutem, o kterém v rámci mladé nezávislé scény mluvili skoro všichni. Math-rock řezaný jazzem, který byl zcela utržený ze řetězu. Novinka ve všech ohledech navazuje na svého předchůdce, jen je ve všech ohledech dotaženější. Kapela k sobě přitáhla dva další členy, kteří obohatili zvuk o dechy a další synťáky, a ti rozhodně nejsou jen do počtu. Nová deska je mnohem bohatší zvukově i nápady. Mnohem více se otevírá swingu a jazzu. Ve svém srdci ale zůstává neposedným mathrockovým vzbouřencem, který se snaží za každou cenu dělat věci jinak, než mu bylo vtloukáno do hlavy.
Každá skladba je svým způsobem originál. Je tu skřípavý taneční hit „John L“, který na nakažlivý groove věší neladící houslové zvuky a drhnoucí, téměř noiserockovou kytaru. To je opravdový unikát. Hitovka s lámanými beaty, nepříjemnými špinavými pazvuky a dokola se točícími hypnotickými motivy. A přesto je návyková. Jiné skladby jdou naproti pidlikavému mathrocku, při kterém vzadu kvílí saxofony, uhrančivý hluboký hlas Geordieho Greepa vám něco šušká do ouška a vy si vlastně nejste jistí, jestli je jeho tón pohodové mňoukání nebo rázné rozkazy diktátora. Právě tahle nejistota, ve které se svým způsobem cítím velmi komfortně, pro mě dělá z BLAKC MIDI kapelu, která přináší něco nového a zatím nepoznaného.
BLACK MIDI jsou na druhém albu ještě šílenější, ale současně dokázali najít mnohem silnější motivy. To je celkem vzácné. Kapela má mnohem širší možnosti vyjádření díky novým členům, v nápadech jde mnohem dál, co se týče progresivity a technického hraní, a přece se jim daří dělat hitovky. Alespoň z mého pohledu. Když jsem desku dával poslechnout kamarádovi, který si jede v progresivním rocku, byla pro něj něčím hrozným. Ocenil, že kluci uměj hrát, ale proč hrají právě tohle? Nic mu tam nedávalo smysl. Bylo to agresivní, chaotické a roztříštěné. Takže pokud adorujete DREAM THEATER, tento typ progrese zřejmě nebude z vaší krevní skupiny. Občas máte pocit, že se tu potkali při atomovém výbuchu KING CRIMSON a PRIMUS, hodili do sebe několik platíček silných zrychlovačů a začali spolu hrát. Jsou ale i chvíle, kdy jsem si vzpomněl na „Blackstar“ od DAVIDA BOWIEHO.
„Cavalcade“ sice možná není tak překvapující jako debut BLACK MIDI, je ale po všech stránkách dotaženější. Zůstává originální rukopis, ale velmi se zlepšuje songwriting. V mladé generaci momentálně neexistuje zajímavější kapela rozkročená mezi pidliky-math-progrockem a jazzem.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.