Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem tohle album slyšel poprvé, měl jsem pocit, že to už i pro mě bude daleko za hranou poslouchatelnosti. Nakonec jsem dospěl k tomu, že to zdaleka tak hrozné není. THE ARMED svojí aktuální deskou celkem logicky navazují na předchozí „Only Love“. Jsou možná ještě o něco zběsilejší v tom, jak sebe sami elektronizují. Z kapely se stala figura držící defibrilátor, dávající elektrické šoky sama sobě. Není pro to lepší přirovnání. Všechno začíná bustrovat a zářit podivně toxickou zelenou barvou, která rozleptává zvuky kytar. Syntezátorový prach tu v silné vrstvě ulpívá na každé skladbě. To, co se tomuhle zvláštnímu kolektivu z Detroitu podařilo, je vlastně naprosto dokonalá hudební provokace.
Skupina začínala s ostře znějícími krkolomnými kytarami. Mělo to tlak i potřebnou dávku epileptičnosti a špíny. A teď? Popové melodie, kterým někdo zlámal všechny končetiny a obalil je neprostupnou vrstvou růžového ostnatého drátu ze špatně nastavených distorzí. Je to "cool", ale furt vás to pořeže. Ta nejdebilnější melodická klišé se tu třou o kopákové kanonády. Popová bída vyválená v krvi mathmetalistů. A já věřím, že se to bude špatně poslouchat jak posluchačům popu, tak příznivcům technického metalu. Právě to mi ale přijde velmi zábavné. Té desce jsem dlouho nemohl přijít na chuť. Odporná. Brrrr. A musím říci, že v posledních týdnech mě svou drzostí a okázalostí neuvěřitelně baví.
Našel jsem zalíbení v tom, jaký brutální stroj na mrzačení hudby THE ARMED stvořili. Dokážu se bavit tím, jak dokáží malebnou, krotkou melodii bičovat tak dlouho, až se z ní stane hladové zvíře, které vám půjde po krku. Furt při tom ale bude cumlat lízátko, žvýkat gumové medvídky a páchnout po nasládlé a velmi chemické cukrové vatě. Do toho všeho na vás ale prská angažované texty o chamtivosti a digitálních lžích.
Třetí album do sebe vpíjí hardcore, noise i pop. Právě na tomto soutoku pak vznikají neřešitelné situace, které končí v erupcích vzájemné nesourodosti stylů. Oproti minulosti se strhl závoj podivné tajemnosti a unikavosti, kterou si kapela po nějakou dobu uchovávala. Mluvilo se o tom, že jde o boční perverzní projekt Kurta Balloua z CONVERGE a další věci. Tentokráte THE ARMED předstupují i s živákem, na kterém je vidět osm zvláštních postav vedených Adamem Vallelym. Za ním stojí trochu nesourodá skupinka, člověk si všimne kulturistické postavy Clarka Hugea a stejně tak vřeštící Cary Drolshag a vedle ní producenta a bubeníka Uriana Hackneyho. A vy si jen pokládáte otázku: Co to kurva je? A o co tam jde? Jedná se o destrukci hudby v přímém přenosu? Možná.
Co to kurva je? A o co tam jde? Jedná se o destrukci hudby v přímém přenosu? Možná.
7,5 / 10
Skladby
1. ULTRAPOP
2. ALL FUTURES
3. MASUNAGA VAPORS
4. A LIFE SO WONDERFUL
5. AN ITERATION
6. BIG SHELL
7. AVERAGE DEATH
8. FAITH IN MEDICATION
9. WHERE MAN KNOWS WANT
10. REAL FOLK BLUES
11. BAD SELECTION
12. THE MUSIC BECOMES A SKULL (Feat. Mark Lanegan)
Diskografie
Ultrapop (2021) Only Love (2018) Untitled (2015) These Are Lights (2009)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2021 Vydavatel: Sargent House Stopáž: 38:47
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.