OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem tohle album slyšel poprvé, měl jsem pocit, že to už i pro mě bude daleko za hranou poslouchatelnosti. Nakonec jsem dospěl k tomu, že to zdaleka tak hrozné není. THE ARMED svojí aktuální deskou celkem logicky navazují na předchozí „Only Love“. Jsou možná ještě o něco zběsilejší v tom, jak sebe sami elektronizují. Z kapely se stala figura držící defibrilátor, dávající elektrické šoky sama sobě. Není pro to lepší přirovnání. Všechno začíná bustrovat a zářit podivně toxickou zelenou barvou, která rozleptává zvuky kytar. Syntezátorový prach tu v silné vrstvě ulpívá na každé skladbě. To, co se tomuhle zvláštnímu kolektivu z Detroitu podařilo, je vlastně naprosto dokonalá hudební provokace.
Skupina začínala s ostře znějícími krkolomnými kytarami. Mělo to tlak i potřebnou dávku epileptičnosti a špíny. A teď? Popové melodie, kterým někdo zlámal všechny končetiny a obalil je neprostupnou vrstvou růžového ostnatého drátu ze špatně nastavených distorzí. Je to "cool", ale furt vás to pořeže. Ta nejdebilnější melodická klišé se tu třou o kopákové kanonády. Popová bída vyválená v krvi mathmetalistů. A já věřím, že se to bude špatně poslouchat jak posluchačům popu, tak příznivcům technického metalu. Právě to mi ale přijde velmi zábavné. Té desce jsem dlouho nemohl přijít na chuť. Odporná. Brrrr. A musím říci, že v posledních týdnech mě svou drzostí a okázalostí neuvěřitelně baví.
Našel jsem zalíbení v tom, jaký brutální stroj na mrzačení hudby THE ARMED stvořili. Dokážu se bavit tím, jak dokáží malebnou, krotkou melodii bičovat tak dlouho, až se z ní stane hladové zvíře, které vám půjde po krku. Furt při tom ale bude cumlat lízátko, žvýkat gumové medvídky a páchnout po nasládlé a velmi chemické cukrové vatě. Do toho všeho na vás ale prská angažované texty o chamtivosti a digitálních lžích.
Třetí album do sebe vpíjí hardcore, noise i pop. Právě na tomto soutoku pak vznikají neřešitelné situace, které končí v erupcích vzájemné nesourodosti stylů. Oproti minulosti se strhl závoj podivné tajemnosti a unikavosti, kterou si kapela po nějakou dobu uchovávala. Mluvilo se o tom, že jde o boční perverzní projekt Kurta Balloua z CONVERGE a další věci. Tentokráte THE ARMED předstupují i s živákem, na kterém je vidět osm zvláštních postav vedených Adamem Vallelym. Za ním stojí trochu nesourodá skupinka, člověk si všimne kulturistické postavy Clarka Hugea a stejně tak vřeštící Cary Drolshag a vedle ní producenta a bubeníka Uriana Hackneyho. A vy si jen pokládáte otázku: Co to kurva je? A o co tam jde? Jedná se o destrukci hudby v přímém přenosu? Možná.
Co to kurva je? A o co tam jde? Jedná se o destrukci hudby v přímém přenosu? Možná.
7,5 / 10
1. ULTRAPOP
2. ALL FUTURES
3. MASUNAGA VAPORS
4. A LIFE SO WONDERFUL
5. AN ITERATION
6. BIG SHELL
7. AVERAGE DEATH
8. FAITH IN MEDICATION
9. WHERE MAN KNOWS WANT
10. REAL FOLK BLUES
11. BAD SELECTION
12. THE MUSIC BECOMES A SKULL (Feat. Mark Lanegan)
Vydáno: 2021
Vydavatel: Sargent House
Stopáž: 38:47
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.