Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem tohle album slyšel poprvé, měl jsem pocit, že to už i pro mě bude daleko za hranou poslouchatelnosti. Nakonec jsem dospěl k tomu, že to zdaleka tak hrozné není. THE ARMED svojí aktuální deskou celkem logicky navazují na předchozí „Only Love“. Jsou možná ještě o něco zběsilejší v tom, jak sebe sami elektronizují. Z kapely se stala figura držící defibrilátor, dávající elektrické šoky sama sobě. Není pro to lepší přirovnání. Všechno začíná bustrovat a zářit podivně toxickou zelenou barvou, která rozleptává zvuky kytar. Syntezátorový prach tu v silné vrstvě ulpívá na každé skladbě. To, co se tomuhle zvláštnímu kolektivu z Detroitu podařilo, je vlastně naprosto dokonalá hudební provokace.
Skupina začínala s ostře znějícími krkolomnými kytarami. Mělo to tlak i potřebnou dávku epileptičnosti a špíny. A teď? Popové melodie, kterým někdo zlámal všechny končetiny a obalil je neprostupnou vrstvou růžového ostnatého drátu ze špatně nastavených distorzí. Je to "cool", ale furt vás to pořeže. Ta nejdebilnější melodická klišé se tu třou o kopákové kanonády. Popová bída vyválená v krvi mathmetalistů. A já věřím, že se to bude špatně poslouchat jak posluchačům popu, tak příznivcům technického metalu. Právě to mi ale přijde velmi zábavné. Té desce jsem dlouho nemohl přijít na chuť. Odporná. Brrrr. A musím říci, že v posledních týdnech mě svou drzostí a okázalostí neuvěřitelně baví.
Našel jsem zalíbení v tom, jaký brutální stroj na mrzačení hudby THE ARMED stvořili. Dokážu se bavit tím, jak dokáží malebnou, krotkou melodii bičovat tak dlouho, až se z ní stane hladové zvíře, které vám půjde po krku. Furt při tom ale bude cumlat lízátko, žvýkat gumové medvídky a páchnout po nasládlé a velmi chemické cukrové vatě. Do toho všeho na vás ale prská angažované texty o chamtivosti a digitálních lžích.
Třetí album do sebe vpíjí hardcore, noise i pop. Právě na tomto soutoku pak vznikají neřešitelné situace, které končí v erupcích vzájemné nesourodosti stylů. Oproti minulosti se strhl závoj podivné tajemnosti a unikavosti, kterou si kapela po nějakou dobu uchovávala. Mluvilo se o tom, že jde o boční perverzní projekt Kurta Balloua z CONVERGE a další věci. Tentokráte THE ARMED předstupují i s živákem, na kterém je vidět osm zvláštních postav vedených Adamem Vallelym. Za ním stojí trochu nesourodá skupinka, člověk si všimne kulturistické postavy Clarka Hugea a stejně tak vřeštící Cary Drolshag a vedle ní producenta a bubeníka Uriana Hackneyho. A vy si jen pokládáte otázku: Co to kurva je? A o co tam jde? Jedná se o destrukci hudby v přímém přenosu? Možná.
Co to kurva je? A o co tam jde? Jedná se o destrukci hudby v přímém přenosu? Možná.
7,5 / 10
Skladby
1. ULTRAPOP
2. ALL FUTURES
3. MASUNAGA VAPORS
4. A LIFE SO WONDERFUL
5. AN ITERATION
6. BIG SHELL
7. AVERAGE DEATH
8. FAITH IN MEDICATION
9. WHERE MAN KNOWS WANT
10. REAL FOLK BLUES
11. BAD SELECTION
12. THE MUSIC BECOMES A SKULL (Feat. Mark Lanegan)
Diskografie
Ultrapop (2021) Only Love (2018) Untitled (2015) These Are Lights (2009)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2021 Vydavatel: Sargent House Stopáž: 38:47
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.