LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V piatok vychádza nová hudba. DREAM THEATER urobili radosť novým mimozemským singlom z pripravovaného albumu, ale uniknúť od Spotify k živej hudbe na festivale je za každých okolností najsprávnejšia voľba. V Pevnosti sa v druhý, zostavou najsilnejší, deň diali veľké veci!
1. ŽELEZNÝ MEJDAN!
ČAD mali najlepší hrací čas zo všetkých domácich kapiel. Trúfam si konštatovať, že testom organizátorov prešli s prehľadom koncertných veteránov. Kazateľ Pišta Vandal obmedzil svoje stand-up vsuvky na minimum; crust'n'rollová mašina neustále roztáčala riadne veľký circle pit pred pódiom - radosť pozerať, ako stovky českých, moravských a slovenských fanúšikov reagovali na jednu hitovku za druhou. Vrcholom programu sa celkom neočakávane stala nová vec z blížiaceho sa štúdiového albumu, slovenská pocta veľkým českým menám metalovej scény. Radosť a neplecha vždy zvíťazia!
2. Linda McCartney
Znalci vedia, že keď ste v Ríme, treba ísť do reštaurácie, do ktorej vidíte vchádzať farárov alebo policajtov. No a keď ste v Josefove, treba si pýtať jedlo v stánku, pred ktorým vidíte postávať Tomáša Fialu alebo Čurbyho. Logo s menom jednej z prvých vegánskych celebrít je tento rok zárukou toho najlepšieho, čo v rámci gastra môžete zažiť. A ešte Kafe Kafka, ale to je dlhoročná tradícia, ktorá nesklame. Na Josefstadte hlad nemá šancu.
3. TRUCHLO STRZYGI
Je fascinujúce sledovať, ako sa vyvíja metalová hudba v priebehu rokov a desaťročí. Neviem si predstaviť, že by na Brutal Assaulte napríklad v roku 2005 hralo niečo takéto. Nová vlna poľského blacku metalu - vizuálna zrážka VENOM a MOTLEY CRUE, drzá, nekompromisná, agresívna mladá úderka, ktorá nadáva na organizátorov za zlý hrací čas, keď na nich praží slnko na malom pódiu v Octagone. Kruhy sa uzatvárajú, mladí dravci v roku 2021 vyzerajú úplne rovnako ako starí draci z 80´s, z ktorých sme si robili srandu na začiatku 90´s.
4. SLO-MO verzia festivalu
Počul som to tento rok z viacerých strán. Táto podivuhodná zmenšená verzia Brutal Assaultu ľuďom vyhovuje. Neponáhľate sa z koncertu na koncert, máte čas spracovávať zážitky, rozprávať sa s ľuďmi, prechádzať sa Pevnosťou. Veľký rozdiel v porovnaní s 20-tisícovou tradičnou edíciou a totálny opak napríklad takého budúcoročného Hellfestu. Je zaujímavé nad tým filozofovať a dumať nad trvalou udržateľnosťou festivalových zážitkov. Mohla by toto byť cesta? Je menej niekedy viac? Yngwie Malmsteen by nesúhlasil. Ale Yngwie Malmsteen nikdy nebude hrať na Brutal Assaulte.
5. AD NAUSEAM
Ak je tohtoročný Josefstadt návratom k malým formám Brutal Assaultu, dajme tomu niekam do roku 2005 - 2006, tak toto bol koncert ako vystrihnutý z čias, keď sme šaleli napríklad z takých EPHEL DUATH. Blackmetalová komplexnosť, oslava disonancie, temnej atmosféry a neustáleho tlaku na poslucháčovu sústredenosť a zdravý rozum. Veľký nočný koncert kapely, na ktorej by mali byť v budúcnosti sústredené všetky oči a uši.
6. Peter Tägtgren je deathmetalový boh
HYPOCRISY na nás vybehli ako nadržaní mladí bujaci. Rok a pol bez živého hrania sa na veteránoch švédskej scény podpísal v pozitívnom duchu. Povedzme si úprimne, koncert rámcovaný nesmrteľnými hymnami Fractured Millenium a Roswell 47 jednoducho musí byť veľkým zážitkom. Bolo to prekrásne. To striedanie rýchlych riffovačiek a pomalých, vznešených UFOidných rozjímaní, to mixovanie hlbokého deathového growlu a blackového vrieskanie, tie dokonalé Horghove bicie, to nasadenie, presnosť, radosť a vďačnosť, že môžu opäť byť medzi svojimi fanúšikmi. Vrchol festivalu? Čo iné by ním malo byť?
Fotografie: Radek Holeš, https://www.facebook.com/brutalassault.cz/
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.