Tomáši a Martine, moji milí šéfové největšího metalového podniku v Československu, tohle je tak trochu pro vás. Velký respekt, že se vám podařilo v těchto časech zorganizovat něco takového. Nejen v tom, že se dala dohromady zajímavá soupiska kapel, ve které byly legendy, velkou šanci dostaly domácí kapely, a dokonce jste mě dokázali překvapit a potěšit. Hlavně ale díky za to, že už jsem si velmi dlouho tak neužil nějakou vaši akci.

Festival, který se návštěvností vrátil do doby „prvních Svojšic“, ve mně vyvolal vzpomínky na první festivaly, které jsem navštívil. To nadšení a radost ze všeho kolem. Ano, určitě v tom hraje svoji roli i to, že jsme byli tak dlouho zavření doma. Nedokážu si jinak vysvětlit situaci, kdy jsem koukal na set VADER a přišlo mi to vlastně hrozně moc dobrý. Ta nakažlivá radost ale byla úplně všude. Festival najednou dýchal. Jen velmi výjimečně někde byla jakákoliv tlačenice, Octagon stage byla velmi příjemně zaplněná, člověk se tam mohl celkem pohodlně pohybovat, securitas byli milejší než kdykoliv jindy a viděl jsem několik situací, kdy byli skutečně nápomocni běžným návštěvníkům za hranicemi jejich povinností. Kdykoliv jsem potkal někoho, kdo na Brutalu pracuje pravidelně (ať už to byl stage manager, securiťák nebo člověk co zásobuje stánky), všichni byli mnohem méně stresovaní a dobu na festivalu si i v rámci povinností více užívali.

Ta radost byla i v kotli, který byl méně násilný, ale ryzí v energii, kterou disponoval. V circle pitu letos běhali taťkové s dětmi na „koníka“, v mnohem větším poměru tu byly holky a když to člověk pozoroval zpovzdálí, odehrávaly se tu neskutečné příběhy, jejichž odvyprávění by bylo na další článek. Po mnoha letech jsem ani já neodolal a i s problémovým kotníkem a s foťákem v roce si dal pár očistných koleček v circle pitu. Ještě minulý týden jsem si myslel, že něco takového už nezažiji. Ten náboj je stále ve mně a cítím, že můj vnitřní motor pojede na to pozitivní palivo z Josefstadtu ještě mnoho dní.

Mělo to nějakou kaňku? Ano, samozřejmě. Hlavně čtvrteční oheň na stánku s občerstvením byl zkušeností, kterou za téměř čtvrtstoletí festival nikdy neprodělal. Shodou okolností jsem stál několik desítek metrů od stánku a díval se přímo na něj, když se to stalo. A ačkoliv jsem z té dálky neviděl, co kdo konkrétně dělal, překvapilo mě, jak rychle začal stánek hořet a v jak velkém rozsahu. Z mého zorného pole to vypadalo, jako by někdo na stánek chrstnul kýbl hořlaviny. Během dvou sekund byl celý v plamenech, které chvíli na to šlehaly do výšky dospělého člověka. Plameny velmi rychle dominovaly všemu, co člověk na stánku viděl a jen tu tam jsem rozpoznal siluety, které se snažily požár hasit. Překvapilo mě také, s jakou rychlostí se tam objevil hasicí přístroj, který jak se zdálo zabránil tomu nejhoršímu – výbuchu několika plynových bomb.

A pak už si člověk mohl stěžovat opravdu jen na drobnosti, jako je například to, že trůn u Octagonu – letos s ovečkou, nemá rozumné osvětlení, a tak většina fotek, které zde vznikají, nevypadá dobře, protože to místo prostě nemá „dobré světlo“. Nebo že na hlavní scéně zvukové standardy poněkud poklesly a velmi často zvuku dominoval hlavně zpěv, který byl vysoko nad nástroji. Vrátili jsme se zpět ale i co se týče programu. Ten nebyl k dispozici ke vstupence jako jiné roky, a tak jsem si ho přepisoval vždy ráno do mobilních poznámek, protože v areálu to bylo na štíru i s internetem.

I na tomto „malém Brutalu“ ale člověk našel servis, na který byl zvyklý, co se gastra týče. Čokoládový arašíd od Kafe Kafka letos s velkým náskokem překonal moji oblíbenou kulatou kokosovou sladkost od Govindy. „Vyprošťovací“ Pho byl nejen nejlepší marketingový tah, co jsem u vietnamské kuchyně viděl, ale i kulinářský zážitek, který lze i přes nevelkou porci srovnat s těmi nejlepšími veg pho, co jsem za svůj život jedl (hlavně vývar). Ještě dlouho budu vzpomínat na veganskou tatarku z Veggie Garden, stejně jako obrovskou porci sabží z Govindy.

Co se dramaturgie týče, i tady se festival vlastně vrátil do předjosefovské éry. V soupisce nebyla ani jedna hardcorepunková kapela. To je ale jen docela malá výtka, protože jinak tu bylo vše. Zastoupené byly legendy i překvapení od "malých" kapel, které si tu zahrály poprvé. Potěšily zabijácké sety kapel IMPLORE nebo TEETHGRINDER, slovenský ČAD naprosto bezproblémově ustál večerní západ slunce, s velkou scénou se bezezbytku vypořádali i jejich bratři z CATASTROFY. Silné zážitky jsem si odnášel i z koncertů českých kapel. Chyběl vám PLINI, ANATHEMA a CYNIC? V jednom balení vám tu samou kvalitu nabídnul MINDWORK. Chtěli jste nekompromisní grindcore? Nová sestava GRIDE ve svém koncertu spojila tlak i nadhled.

Velmi mi sedly i časy. Začátky v půl dvanácté a konce kolem jedné. Byl čas povídat si, potkat se. Celkově byla znát ta zkušenost a natrénovanost týmu. Jako když jste připraveni na maraton a běžíte z něj jen čtvrtinu. Navíc znáte trať do posledního smítka prachu. Dáváte to s přehledem, není to na hranici sil. A pak tu jsou ty malé radosti, kterých byl každý den plný. Třeba jen to, že když jsem si šel dobít svůj náramek, tak v kukani seděl ten nejroztomilejší pár elfů. Mladičká dvojice se špičatýma ouškama, kterou byste si nejraději odvezli s sebou a postavili na poličku s pohádkovýma knihama.

Když jsem se sobotní ráno probudil, tak jsem zjistil, že už je to poslední den. Nějak jsem byl vnitřně nastaven na to, že dny jsou čtyři nebo pět. Prostě jako vždycky. Moje ranní zjištění mi přineslo dva hlavní pocity. Smutek, že to už dnes končí, a současně úlevu. Když jsem se pak podíval na nabouchanou soupisku, která byla původně na tento rok oznámena, polil mě při představě takového gigantického molochu horký pot.

Martine a Tomáši, letos mě to bavilo jako už dlouho ne. Patří vám za to velký dík. Moc bych si přál, aby duch letošního Josefstadtu vydržel i příští rok. Aby rodinná atmosféra, ve které třetí den už podle vidění znáte půlku lidí, nahradila ten upocený monsterpodnik, ve který Brutal Assault přerostl. Pozoroval jsem vás oba několikrát během akce a všimnul jsem si, že takhle jsem vás na Brutalu už dlouho neviděl. Možná vlastně nikdy. Téměř bez napětí a bez stresu, relativně odpočatí, když nepočítám tu situaci s ohněm, která vám asi řádně zatopila. Udělejte to příští rok zase takhle. Přátelštější, pohodovější a vzdušnější. Letošní ročník mě vrátil minimálně o dvacet let zátky a já byl zase mladej kluk, co si věc užívá s vášní, která se s přibývajícími křížky na zádech většinou vytrácí. Letošní Josefstadt byl elixírem mládí. Za to velký dík!