Poslední den na Brutal Assaultech povětšinou patřil trochu obskurnějším kapelám a odvážnějším dramaturgickým kouskům a Josefstadt se této šablony drží. Jestliže na posledním Brutal Assaultu byl ranní povolávací rozkaz posledního dne onálepkován razítkem GUTALAX, tak na Josefstadtu toto razítko nese vlastnosti ze stejné líhně. SPASM otevřeli den s důstojností sobě vlastní a od počátku koncertu létá vzduchem nafukovací velryba a sekundují ji mnozí další plastoví kamarádi. Někteří fans goregrindu evidentně vzpomínají na poslední ráno Brutal Assaultu 2019, protože přišli vybavení rolemi toaletního papíru. Vtipný okamžik přichází ve chvíli, kdy Radim ztrácí nit mezi písničkami. Občas se prostě nevyplatí mít naučené proslovy jako básničku, protože když vás takhle v sobotu ráno přepadne „okno“, je to téměř neřešitelný problém. To byla ale jediná věc, která tento koncert SPASM odlišovala od těch ostatních. Jinak šlo o standardní porno goregrindový tyjátr se vším, co k tomu patří. Tanečky, pornohvězdy a kopec zábavy. Na sobotní ráno dobrý.

SPASM jsou zruční řemeslníci a ani to, že jim vypadne nit, je nemá šanci rozhodit, u INNERSPHERE je zpočátku cítit větší nervozita a respekt z velké scény. Jinak si neumím vysvětlit to, že někdo do puštěného intra hodí kytarové kilo, aby zjistil, jestli mu kytara hraje. V průběhu setu se ale nervozita postupně rozpouští. Plzeňáci hází do lidí melodický death metal, nic objevného, ale současně ani nic co by mě urazilo. Řemeslně slušně odvedená práce s bubeníkem, který mezi skladbami vstává ze sesličky a nadšeně ve stoje zvedá ruce nad hlavu, jakoby právě stál na bedně vítězů z Tour de France.

Pokud bych měl říci, jaká kapela udělala letos největší párty, tak jednoznačně volím CATASTROFY. Zbojníci nám vyrostli, že jim ani stage Josefstadtu nestačila. Problém s přeřvaným vokálem tu je velmi intenzivní, ale mávám nad ním rukou. Možná i proto, že zpěv je v CATASTROFÁCH důležitý. Při koncertu si uvědomuji, že tento typ frontmanů vlastně v Čechách moc nemáme. Jsou tu skvělí zpěváci a žánroví frontami, ale metaloví speakři a ve své podstatě i baviči, jako je Pišta z ČAD nebo Boris, tu žádní nejsou. A právě spojení osobnosti u mikrofonu a textu je v případech obou kapel recept na úspěch. Thrashová zábavovka dokázala roztočit ten den asi největší circle pit a nasypat do lidí tolik energie, jako žádná jiná kapela festivalu. Jejich set má i pro kapelu jedno poprvé. Za svoji šestnáctiletou kariéru hoši viděli na festivalu poprvé obnažené ženské prsy, při skladbě Ančiny cecky. A abych to nějak uzavřel, ČAD a CATASTROFY jsou v současnosti jednoznačně největší metalové kapely na Slovensku. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. I Reaper potvrdí.

WITHIN DESTRUCTION mají tu smůlu, že hrají právě po největším mejdanu, co ten den byl, a tak jejich set vyznívá úplně do prázdna. I když on by asi dopadl stejně i kdyby před nimi hrálo cokoliv jiného. ALTARS ABLAZE mají na Octagon scéně trochu ukvapený nástup, ale jakmile si Šerákovic kytarmajster pošéfuje kytaru, tak je všechno v kolejích. Někteří lamentovali nad tím, že mít v kapele členy s kšiltovkou dozadu hned vedle black metalového kazatele s warpaintem a pažemi pobitými hřeby, působí trochu úsměvně, ale sper to ďas. Já přišel na all-star band prašivých metalových veteránů a ten jsem dostal. Vidět na jedné scéně Seppa a kytarovou dvojici Šerák-Halama krouhající ve výškách black metalové úlení, bylo fajn. Sluníčko kapele sice neprospívá, pot celkem rychle míchá rudou, bílou a černou na Seppově tváři, ale pevně doufám, že tu ještě bude šance vidět je někde v klubu.

V úvodu jsem zmínil, že poslední den se v Josefově často vyskytují trochu obskurnější spolky a polská GRUZJA je přesně tento případ. On je to vlastně taky takový polský all star band spolku Godz Ov War productions. Čtyři zpěváci nemají příliš velké opodstatnění v hudbě, protože poměrně často řvou unisono. Důležité možná je, že každý z nich vypadá jako z jiné planety. Jeden jako SM metalový otrok, druhý jako SINÉAD O’CONNOR, třetí jako hipík a čtvrtý s bílými kontaktními čočkami je naditý do slušivého obleku s vestičkou. Bubeník po většinu koncertu hraje jeden rytmus, ale umí ho proklatě dobře. Jinak tu najdeme lidi THAW i BATUSHKA. Někteří hýkají nadšením, ale asi na něco takového právě nemám náladu. Octagon stage právě okupuje DOOMAS se svojí death-doomovou partičkou. Už je to celkem dlouho, co jsem kapelu viděl živě, a tak jsem trochu překvapený z nových skladeb, které naplno využívají hutnost vícestrunných kytar. Ve skladbě „Portal“ dokonce houpají téměř djentovým stylem.

Při AZARATH jsem se někde zakecal, dal jídlo a tak se vracím až na obnovené MINDWORK. Martin Schuster se obklopil dvěma mladíky, které shrábnul z Ježkovy jazzové konzervatoře, a na výsledku je to znát. Byť sám při hraní přiznává, že v technicky náročných kompozicích byly nějaké chybky, já si užívám jeden z nejpříjemnějších koncertů dne. Rozhodně nejměkčí koncert festivalu je vítaným zpestřením programu. Schází se zde talent vystavět instrumentálně zajímavé a košaté kompozice, technický um a parádní civilní atmosféra. Krom skladeb z desky „Eterea“ zaznívá i skladba od Martinovy další kapely FACE THE DAY a samozřejmě se prezentuje i aktuální EP „Cortex“. Metaloví nerdi a intelektuálové si konečně přišli na své. Příště prosím jen dotáhnout intonaci u zpěvu.

Na hlavní scéně se mezitím připravuje legenda. S.D.I. vydali už v roce 1986 album, které se zapsalo tučným písmem do análů německé thrashové scény. Reinhard Kruse je jediný původní člen trojlístku. V Josefově představuje mladičkého zručného kytaristu Chrise Friedla, se kterým působí trochu jako otec a syn. Za mě parádní thrash’n’rollový set, který si Reinhard evidentně plnými doušky užíval a svoje nadšení bez filtru posílal do pitu, ve kterém hopsali i taťkové s dětma.

Na Octagonu mezitím brousí svůj death metal SNĚŤ. Kluky jsem ráno potkal tam, kde den před tím parkoval tourbus DESTRUCTION. Pět kukel ve spacácích, kolem pár vypitých lahví, hora z vajgů a před jedním brlohem z nohou servané koně. Nemohlo být pochyb, kdo to tady spí. Death metalové dezolátství ale pak staví do ostrého kontrastu určitá uvědomělost, kdy Tomáš během koncertu komunikuje s osazenstvem Octagonu v angličtině. Že by příprava na velké koncerty v zahraničí? Dovolím si citovat jednoho fanouška, který kapelu mezi písničkami častuje výkřikem „Mluv česky, ty debile!“. Všímám si, že právě tento fakt se po jejich koncertu probírá s patřičně útrpným úšklebkem asi nejintenzivněji a je to škoda! Koncert totiž měl i jiné vlastnosti, o kterých by se mělo debatovat. Tak za prvé kapele šla karta ohledně zvuku. Podařil se patřičně hutný hnilobný sound, který byl asi nejnařvanější ze všech kapel, co jsem na Octagonu slyšel. Hned počátek setu působí tak, že je kapele Octagon malý. Když přichází na scénu Řád Zdechlin, působí SNĚŤ jako banda divých zvířat, které by nejraději přeskočily fotokoridor a jaly se porcovat obecenstvo na menší kousky. Nakonec se na octagoňáckou scénu nevejde ani stojan na mikrofon, kterým se nejprve výhrůžně mává a pak se hází pod scénu. Zřejmě aby bylo více místa.

Pokud byla SNĚŤ kapelou po všech stránkách vyznávající konzervativní hodnoty death metalu, tak na Sea Shepherd stage se počas jejich setu připravuje naprostý opak. Poslední desku IGORRR jsem neskousnul, a tak od živého koncertu nemám příliš velká očekávání. Čím dál tím více mám pocit, že se prvoplánově sází na experimentování jen pro to experimentování. Zaznamenal jsem celou ředu negativních komentářů, když se zveřejnilo, že IGORRR budou poslední den na jednom z headline slotů na hlavní scéně, ale musím konstatovat, že právě tam patřili. Od jejich posledního koncertu na Brutal Assaultu projekt otočil oba hlavní hlasy. Hlavní ženský soprán má teď Aphrodite Patoulidou a hlavní zvíře zpěvy obstarává Jean-Baptiste Le Bail ze SVART CROWN. IGORRR byli hlavně spektakulární divadelní představení, ve kterém si své místo našly hamletovské pózy i metalová běsnota. Jedna z mála kapel, která velké pódium využila beze zbytku.

Berlínští toxičtí mstitelé REACTORY jsou poslední kapelou, jejíž set vidím na Octagonu. Vysokootáčkový thrash crossover s jednou kytarou neztrácí řetěz ani když se sóluje, rytmika pumpuje do lidí jednu energetickou bombu za druhou a publikum zve do pitu i ovečku, která do té doby pokojně stála v potemnělém fotokoutku. Z povinnosti si pak ještě dávám polskou MGLU, o které lze vlastně zopakovat slova, které napsal Dalas před dvěma lety Brutal Assaultu v reportu. Epochální nástup, kterému pomáhá vědomí posledního dne a mlhostrojů puštěných na více jak maximum, ale celkové nadšení nemá dlouhého trvání. Black metalový kolovrátek, recyklující dávnou black metalovou melodiku, tak pro mě ukončuje velmi příjemné tři dny v Josefovské pevnosti. Rodinná atmosféra a vzdušnost prostoru byly opojné a musím konstatovat, že jsem se ještě nikdy v Josefovské pevnosti necítil tak dobře. Snad tento pocit dokáže převládnout i příští rok.