Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na scénu black metalu vtrhli před více jak deseti lety s obrovskou vervou. Jejich první demo je v některých kruzích nedotknutelný klenot stylu otevírající konzervativnímu žánru nové dimenze. S každým dalším materiálem se ale californská kapela vzdaluje od svých začátků a na poslední desce vytěsnila černý kov zcela. OK, ne zcela, ale trosky, které odkazují na minulost kapely, působí na závěr alba spíše jako nostalgická parodie, něž cokoliv jiného.
Jsou kapely, které transformaci z jednoho žánru do zcela jiného přežily s grácií a vytěžily z ní maximum. Například ULVER. Pak jsou ale takoví, kteří těžký kov prostě nahradit nedokázali. Třeba DEAFHEAVEN.
Současná tvář kapely se dá označit jako indie-postpunkový průměr, který tu a tam koketuje se snovou atmosférou shoegaze. Přeslazené vokály, cinkavé kytary nabírající prostor díky delay efektům a mlhavé motivy, které ani po několika posleších nemají tendenci k posluchačům jakkoliv promlouvat.
Jestliže počátky kapely se dají v rámci black metalu definovat jako odvážné, tak současnost je plná rockové konformity bez jakékoli hlubší rýhy. „Infinite Granite“ poslouchám již několik dní, ale vždy je to o tom, že kolem mě prosviští a nic nezanechá. DEAFHEAVEN se tu stále snaží o proplétání snových postupů s nenásilnými melodiemi. Některé postupy zavání postrockem, jiné plochy připomínají například ENVY. Jejich hudba vám ale už nikde nejde po krku. Aranžmá jsou předvídatelná a příliš nečitelně rozmazaná na to, aby vás kdekoliv zaujaly nějaké hrany nebo hudební tvary. Deska se propadá do mlhy průměrného nezávislého rocku s melancholickou nasládlou příchutí, ale oproti jiným kapelám v příbuzných vodách tu nenacházím žádnou hloubku.
Skoro nejzajímavější kompozicí pro mě zůstává tříminutová instrumentálka „Neptune Raining Diamonds“, která ve svých neonových plochách nese alespoň nějakou atmosféru. Ta ale mizí s prvním vokálem George Clarka. Jeho nezúčastněný ležérní přednes je možná tou hlavní překážkou, abych si k desce našel cestu. Melodie zpěvů a nástrojů v mnoha pasážích „Infinite Granite“ připomínají mimoběžky. Snaží se být na sobě nezávislé a díky tomu celek nefunguje. Jako byste do instrumentální složky dolepili zpěv naprosto náhodně z úplně jiné písničky. Pro někoho možná zajímavý experiment, pro mě nefunkční koncept, který albu neprospívá.
Album produkoval Justin Meldal-Johnsen, který spolupracoval s různými jmény napříč žánry. Od GARBAGE přes NINE INCH NAILS po MARS VOLTA. K těm třeba koncept zpěvů utržených ze řetězů sedí. Příště bych doporučil vrátit se k osvědčené spolupráci s Jackem Shirleym, který produkoval všechna ostatní alba kapely a jednoznačně mnohem lépe cítí, co DEAFHEAVEN mnohem více svědčí. Současná deska je jednoznačně krok vedle.
Jsou kapely, které transformaci z jednoho žánru do zcela jiného přežily s grácií a vytěžily z ní maximum. Například ULVER. Pak jsou ale takoví, kteří těžký kov prostě nahradit nedokázali. Třeba DEAFHEAVEN.
1. Shellstar
2. In Blur
[video] 3. Great Mass of Color
4. Neptune Raining Diamonds
5. Lament for Wasps
6. Villain
7. The Gnashing
8. Other Language
9. Mombasa
Využívám vzácné příležitosti nesouhlasit s kolegy, se kterými se to běžně neděje. Slyším všechno možné, jen žádnou unylost či nedostatek nápadů. Tento stylový odskok z hipsterského black metalu do post-rockového písníčkářství mě nesmírně potěšil jak formou, tak hlavně obsahem. Nahrávka dýchající zvláštní pozitivní a zasněnou atmosférou a v první řadě velmi zdařilými písněmi. Jsou tu samozřejmě jisté limity především v pěveckém projevu, ale ten je šikovně eliminován silnými nánosy kytarového zvuku a lehkou koketerií se "shoegazovou" produkcí. Za mě spokojenost i po x-tém poslechu. X je dvouciferné číslo, aby bylo jasno.
4. října 2021
Arrow
5 / 10
Aj po troch rokoch si stojím za tým, že „Ordinary Corrupt Human Love“ patrí k tomu najlepšiemu, čo DEAFHEAVEN vydali. Na druhej strane (temer) nemám pochybnosti, že „Infinite Granite“ sa s prehľadom radí na opačnú stranu spektra diskografie kapely. Plne sa stotožňujem s tým, čo k tomu napísali RIP a Shnoff. Je to pre mňa sklamanie roka a žánrová premena so zápornou pridanou hodnotou. Ešte aj ten kúsok blackmetalu v závere produkčne ani zvukovo za veľa nestojí. Tejto novej hudobnej trajektórii jednoducho neverím, škoda slov...
20. září 2021
Shnoff
6 / 10
Souhlas s RIPem. Pokud už celkem renomovaná kapela absolvovala veletoč k "post" něčemu, tak by to mělo mít jakousi přidanou hodnotu. Tady ji nevidím. Z hladiska podobnosti vyznění či formy mi vytanou na mysl třeba KLIMT 1918. Ti jsou ale skvělí i po letech i na slabších deskách. DEAFHEAVEN jsou jaloví už teď. Zpátky ke strojům, tady už je plno.
19. září 2021
ZE SHOUTBOX-u
Arrow
Tento únavný a nevýrazný "shoegazový" žánrový kotrmelec som zatiaľ vôbec nepochopil. Minulý album mi zostane v prehrávači zrejme ešte dlho, škoda.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.