Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to téměř už patnáct let, kdy tu vyšla recenze začínající slovy „na českém hardcoreovém nebi byla zpozorována nová kometa“. Poté době by se dalo říct, že ta kometa nyní dohasíná. Kruh se uzavírá. Cesta, která začala deskou „When Gods Fight For A Flag“ končí artefaktem „False Flag World“. Já musím přiznat, že je mi to líto. FLOWERS FOR WHORES pro mě představují absolutní špičku domácí scény. Nikdy nebyli jen prázdnou skořápkou, co postrádala obsah. Jejich koncerty byly plnokrevnou ždímačkou potu a krve. Měli úplně jiný náboj než většina jiných domácích kapel v metalcoreové ohradě.
O desce v českém jazyce se dlouho mluvilo. Možná až moc dlouho. Nyní ji tedy držím v ruce s vědomím, že pravděpodobně už nebude mít následníka. A jaké to je? Skvělé, samozřejmě. Ivan dokázal napsat texty, jež mě zas a znovu nechávají přemýšlet, co za nimi je. Nebo kdo za nimi je. Domácí jazyk jim prospívá. Oproti hitovkám typu 1:30, které zpracovávaly konkrétní téma a bylo to na první dobrou patrné, zní význam slov mystičtěji a rozhodně více fatalisticky.
Hlavně díky zasazení textů se pak daří budovat silné oblouky, silně akcentující spojení významu s hudbou. Každá skladba v tomto ohledu obsahuje klíč, kterým ji lze odemknout. Ať už jde o halekací konec ve skladbě „Torza“ nebo „Prsten architekta“ v „Černán“.
FLOWERS FOR WHORES jsem vždy vnímal jako kapelu, která má velmi blízko k určitému typu angažovanosti. Ta tu teď zdaleka není tak patrná. „Svět falešných vlajek“ je mnohem osobnější a hlubší. Prvotní ambicí je tu uzavřít kapitolu, vypořádat se patnácti léty existence. Za tu dobu přece dospěje člověk.
Naprosto skvěle tu pak funguje souhra dvou zásadních figur po instrumentální stránce. Marián za bící soupravou tlačí kytary se zběsilostí sobě vlastní a Pavel přikládá pod kotel silnou melodiku, která je o poznání temnější, než kdykoliv předtím.
Jestliže celá deska začíná uragánem nazvaným „Rez“, kde se bicí a kytary šponují do obrátek a vyplavuje se adrenalin, tak konec patří meditativním repeticím. Závěrečná kompozice „Finis Coronat Opus“ je pro mě smířením s odchodem. Pomalý a hypnotický requiem, ve kterém šelma zakráká naposledy.
Žánrové rozkročení mezi metalcore, atmosférické kytarové motivy z meziher „Izolace“ a „Krakatit“ i temný apokalyptický styl hardcoreu tu zapadly na místa, kam patří. FLOWERS FOR WHORES nahráli labutí píseň. Vykládají při ní svoje skryté karty na stůl. Nejsou na nich káry a srdce, ale mnohem složitější obrazce, které mihotavě mění tvary. Schizofrenie, jestli všechna tajemství vyjevit nebo uzamknout navždy v sobě, je vyřešena šalamounsky. Díky náboji a emocím, které „Světem falešných vlajek“ probleskují, je ale výsledek niternější a drtivější než cokoliv před tím. FLOWERS FOR WHORES po patnácti letech dospěli a zemřeli. Vždycky je to tragédie, když zemře teenager. Bude mi chybět.
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.
Hitový generátor sice pořád pracuje, ale už se z něj bez pravidelné údržby trochu kouří. Švédové opět natahují stopáž až někam k jedné hodině a to se hlavně ke konci nahrávky už dost projevuje. Stále příjemný poslech, ale trhlinky se postupně zvětšují.
Pohrobci skvělých GLACIATION se vrací po dlouhé dekádě s půl hodinou obtížně zařaditelného post BM, který oproti původní kapele působí podstatně lyričtějším, křehčím dojmem. Zároveň je to opět výzva pro posluchače propracovat se do téhle fascinující vize.