Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na Batmana od Matta Reevese si budeme muset počkat ještě alespoň šest měsíců, ale jeho fanoušci si mohou čas čekání zkrátit velmi povedeným dvojdílným filmem. Kresleným? Samozřejmě, jakým jiným. Batmanovské animáky mají oproti hrané produkci povětšinou jednu velkou výhodu. Zůstávají věrny předloze. Nemusejí přicházet s něčím novým. Díky tomu, že nejsou pod takovým tlakem mainstreamového diváka, mohou být samy sebou. A takový je i "Batman: The Long Halloween". Pro mnohé jeden z nejkultovnějších sešitů s logem netopýra.
Oproti hraným verzím Batmana se tu nemuselo vymýšlet nic navíc. Ať už jde o vizuální preciznost Tima Burtona nebo realističnost Christophera Nolana. "Batman: The Long Halloween" je velmi věrnou adaptací komiksu a oproti jiným filmům, které staví na megalomanských soubojích, se tu vracíme i k tomu, čím byl vždy Batman specifický. Film je ve svém jádru velmi povedenou noirovou detektivkou a věřím, že pokud neznáte předlohu, tak si velmi užijete právě zápletku.
Příběh se točí kolem vražd, které započínají v den svátku mrtvých a pak s každým dalším svátkem pokračují. Ať už jde o Díkuvzdání, Vánoce nebo Den matek. Vždy za velmi specifických okolností umírá člověk, na místě je nalezena zbraň a předmět odkazující k danému svátku. Proto se začne vrahovi přezdívat sváteční vrah. Výběr obětí není náhodný. Většinou jde o lidi, kteří jsou z okolí rodiny Falcone. To je nejmocnější mafiánská rodina Gothamu, kterou vede „kmotr“ Carmine Falcone. Batman tu musí nejen rozlousknout záhadu vražd, ale i čelit svým tradičním soupeřům, kteří se do vyšetřování zaplétají. Více prozrazovat nebudu.
O tom, že nejde o nějaké dětské vyprávění, ale celkem sofistikovanou depresivní detektivku, která si nebere servítky, svědčí i PG raiting, který je u prvního dílu třináct let a u druhého dokonce „erkový“, tedy jen pro plnoleté. Nejde tu zdaleka jen o násilí a krev. Do obou dílů se podařilo procpat temnotu a tíživost, která by byla pro dětské publikum přeci jen za hranou.
Zpracování animace skvěle sedne do nočního Gothamu, ve kterém povětšinou prší, akční scény jsou celkem střízlivé, ale současně zábavné, a hudba skvěle dobarvuje atmosféru. V tomto ohledu nemám žádných výtek. Problémem by pro některé mohlo být to, že film počítá s tím, že o DC světě něco víte, takže se nijak nezabývá představováním postav. Očekává se, že divák je alespoň mírně pokročilý.
DC tu nenápadně buduje něco, co se Marvelu zatím nepodařilo. Dospělé animáky, které sice nebudují nějaké vnitřně semknuté universum, ale dokáží celkem věrně převyprávět kultovní komiksové sešity. Může se zdát, že stojí trochu mimo hlavní proud, ale pro fanouškovskou základnu tak tvoří mnohem ryzejší hodnotu. Rozhodně se to dá konstatovat při pohledu na hrané filmy, které mají velmi kolísavou kvalitu.
Nejlepší filmová kreslená adaptace klasického komiksu v roce 2021.
7,5 / 10
DALŠÍ INFORMACE
USA, 2021, 85 min Režie: Chris Palmer Předloha: Jeph Loeb (komiks) Scénář: Tim Sheridan Hudba: Michael Gatt Hrají: Josh Duhamel, Jack Quaid, Jensen Ackles, Alyssa Diaz, Titus Welliver, Billy Burke, David Dastmalchian, Troy Baker, Fred Tatasciore, Amy Landecker, Naya Rivera, Jim Pirri, Alastair Duncan, Gary LeRoi Gray, Frances Callier (méně) Produkce: Kimberly S. Moreau
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.