Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nejaké úvody k liverpoolskej legende sú v roku 2021 zbytočnosť a dlhé rozpisovanie o novinke tiež nebude, lebo z väčšej časti platí to, čo som v druhom pohľade napísal k predošlému albumu. Časy grindujúcej patológie i technického death metalu sa nevrátia, nepovažujem za pravdepodobné ani nejaké turné s programom z prvých troch albumov, ale aj za taký CARCASS, aký funguje dnes, môžeme byť vlastne radi. EP „Despicable“ som si niekoľkokrát vypočul, hlbší dojem ako „oni už iní nebudú“ nezanechalo, na to, aby ma zaujímala aj dlhohrajúca novinka, však stačilo. „Protekcia“ s ohľadom na „dávny kult mladosti“? Fras ho vie...
Jeff Walker (basa, vokály), Bill Steer (gitary, vokály) a Daniel Wilding (bicie, vokály) pripravili desať skladieb, zmestili sa s nimi pod 50 minút, v ktorých im zahosťovali Per Wiberg (organ, klavír) a Fredrik Klingwall (klávesy) a ja mám po mnohých vypočutiach pocit, že je všetko tak akosi ako má byť a materiál je proste kvalitný. CARCASS by mohli šokovať už asi len nejakými nezmyselnými experimentmi a preto sa do nich nepúšťajú. Je veľa nimi odchovaných kapiel, ktoré skúšajú hrať ako oni, ale aj „Torn Arteries“ je presne tým albumom, kedy niekoľko sekúnd od začiatku viete, kto jedine môže byť autorom. Zvuk, riffy, harmónie, ladenie a Jeffov vokál ako kyselina syčiaca v reznej rane. Nech sa páči, je to tam.
Aktuálne viac melodický death metal než death’n’roll, hoci odkazmi na 70. roky ani náladovými zvoľneniami sa tu nešetrí. CARCASS sa však vedia do hrania oprieť aj naozaj drvivo a náklepovo, „Torn Arteries“ má momenty, kedy si poviete, že tá či oná pasáž by ani na „Necroticism...“ nepredstavovala zmäkčujúci element. Variabilita, nech už ide o tempá, harmónie i nálady je pridanou hodnotou nahrávky, kde počuť, že kapela s ľahkosťou robí to, čo jej ide najlepšie a tvorcovia nepripomínajú nejaké kusy unaveného materiálu. K tomu obal, ktorý považujem za výborný a vtipný nápad, neprepálené anglické fóry v názvoch skladieb i textoch a mám pocit, že ak to páni nezačnú hrotiť systémom „album každé dva roky“, nejaké nahrávky, kedy si povieme „stále vedia, občas až ako za mlada“, ešte pribudnú.
1. Torn Arteries
2. Dance of Ixtab (Psychopomp & Circumstance March No.1 in B)
3. Eleanor Rigor Mortis
4. Under the Scalpel Blade
5. The Devil Rides Out
6. Flesh Ripping Sonic Torment Limited
7. Kelly's Meat Emporium
8. In God We Trust
9. Wake Up and Smell the Carcass / Caveat Emptor
10. The Scythe's Remorseless Swing
Profesura je tam cítit, ale zároveň je tam pořád šmrnc a svěžest. Nejlepší novou skladbu sice najdeme na loňském EP ("The Living Dead at the Manchester Morgue"), ale řadovka je skoro bez výhrad. Headbanging zaručen! A roste to!
26. října 2021
RIP
8,5 / 10
Death metalové hitové písničky, jižanský feeling v riffech, heroická sóla s odkazy na heavy metalové praotce stylu i neuvěřitelný tlak. Tady je všechno tak, jak má být. Už po druhém poslechu začnou nejsilnější fragmenty skladeb stimulovat vaší paměť. To, že jsou některé skladby „na první dobrou“ však neznamená, že by mě začali nudit. A to včetně všech refrénů.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.