Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tento rok je pro fanoušky tzv. „celtic-punku" velmi příznivý. Kromě odkládaného, letos nakonec vydaného, výborného a zde recenzovaného alba „Turn Up That Dial" od DROPKICK MURPHYS se mohli posluchači tohoto stylu, nesoucího znamení zeleného čtyřlístku, potěšit i novinkou od původně australských, nyní spíš internacionálních, THE RUMJACKS. S pečlivě připravenými skladbami a s novým zpěvákem si na ní tento kvintet pohodářů v bekovkách suverénně upevňuje pozici mezi nejvýraznějšími představiteli zmíněného hudebního proudu.
Oproti albu bostonských legend je „Hestia" víc hudebně a zvukově homogenní, nicméně to v tomto případě vůbec neznamená „nudně jednotvárná". Kapela s rozmyslem dávkuje porce ze své hudební kuchyně tak, aby posluchač neotupěl a stále si držel pozornost. Vypalovačku střídá drsně romantická skladba, následuje virální hitovka, někdy akusticky, pak pro změnu přitvrdí, víc houslí a flétny, pak naopak syrové aranže, žádná šablonovitost a předvídatelnost.
Díky Mikovi Rivkeesovi, který na postu zpěváka nahradil vyhozeného Frankie McLoughlina (údajně kvůli násilnému chování), se celkový sound proti předchozím deskám mírně zjemnil a tak nějak omladil. Přeci jen, McLoughlin byl zjevně větší drsňák a na projevu to bylo znát, Rivkees se umí víc najít i v procítěnějších věcech. Netroufám si tyto dvě polohy nějak vzájemně hodnotit, třeba třetí studiové album „Sleepin' Rough" je také výtečná deska a v porovnání s novinkou bych jen těžko hledal důvody, proč jednu upřednostňovat před druhou. Je to prostě přirozený vývoj.
Všechno zlé je k něčemu dobré a platí to i v případě alba „Hestia". Díky všudypřítomným pandemickým omezením a nemožnosti koncertovat musela skupina najít alternativní cestu jak „naživo" odprezentovat nový materiál fanouškům. Na jejich oficiálním youtube kanálu můžete naleznout téměř půlku písní z alba v „unplugged" formě. Jsou zahrané precizně a přitom uvolněně, v pohodové náladě. Zejména zmíněný Mike Rivkees dokazuje, že je opravdu platnou posilou a bez uzardění se stal hlavní tváří a tahounem kapely.
Novinkou „Hestia" nabrali THE RUMJACKS mírně odlišný kurs svého směřování, nicméně kvalitativně oproti předchozí tvorbě neslevili ani o píď. Letošní počin obstojí v plné míře a jak to bude dál, to se uvidí. Nicméně za sebe strach rozhodně nemám, spíš jsem plný zvědavého očekávání.
1. Neysayers
2. Bullhead
3. Hestia
4. Through The Iron Sights
5. Sainted Millions
6. Tell Me What Happened
7. Rhythm Of Her Name
8. Golden Death
9. Lizzie Borden
10. Light In My Shadow
11. Wanderust
12. Athens To The North
13. Motion
14. Goodnight & Make Mends
Diskografie
Brass For Gold (EP) (2022) Hestia (2021) Saints Preserve Us (2018) Sleepin' Rough (2016) Sober & Godless (2015) Gangs Of New Holland (2010)
Kytarista Wes Thrailkill se svými druhy předvádí další instrumentální divočinu, která kromě metalové progrese nabízí i odbočky do mathrocku, djentu, nebo dokonce i elektroniky. Fanoušky kytarových hrdinů typu PLINI určitě potěší.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.