Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
"EVERY TIME I DIE bylo těchto 5 členů a nikdy jsme se to nechystali změnit". Tak znělo nedávné prohlášení, které potvrzovalo dohady o budoucnosti krátce po zrušení turné ve Velké Británii. Konec jedné z nejvýznamnějších kapel metalcorové scény přišel poměrně náhle. Navíc hned po albu, které působilo jako velmi významný příslib do budoucna.
„Radical“ byl velmi výrazný zářez do diskografie. Mluvilo se o nejsilnější desce kapely. Vydáno bylo sice už na konci října, ale já se k němu stále vracím. EVERY TIME I DIE našli balanc mezi metalcorem, hardcorepunkem a někdy až baladickými rockovými tendencemi. Má nabušené riffové části, které jsou erupcí ryzí energie. I skladby jako je „Thing With Feathers“, jejíž začátek připomene spíše A PERFECT CIRCLE nebo podobné alternativní spolky. V přístupnosti pak jde daleko za hranu melodického hardcoru a vůbec to nepůsobí jako nějaká úlitba nebo vykalkulovaný posun k mainstreamu. Ty skladby jsou skvělé a důvěryhodné. Zpěvák Keith Buckley na nich podává životní výkon. A nejen on.
Instrumentální stránka nezaostává. I do rychlých riffovaček se daří propašovat velmi výrazné motivy. „Radical“ má jen velmi málo skladeb, které by šlo považovat za vatu. Po těch měsících jsem si uvědomil, že to celé poslouchám bez nutkání přeskakovat, což je u podobných kapel v poslední době celkem vzácné. Alespoň v mém případě. EVERY TIME I DIE dokáží skládat hitovky, které vám vlezou pod kůži už po prvním poslechu, ale nemají tendenci se oposlouchávat, což je u alba, které má třináct skladeb a přes padesát minut, opravdu velmi výjimečný výkon.
Zajímaví hosté jsou pak už jen takovou pověstnou třešničkou na dortu. Ať už to je hostováním velmi vytížený Andy Hull z indie rockových MANCHESTER ORCHESTRA nebo původní zpěvák z NORMA JEAM, později THE CHAIROT, Josh Scogin, který v současnosti trýzní sluchovody s kytarou v ruce noise-punkovém duu '68.
Páteř skladeb samozřejmě tvoří hardcorové „hnětačky“, které mají přímočarý tah na branku a kde Keith řve jako smyslů zbavený. Kdykoliv ale EVERY TIME I DIE uhnou, je tu znát obrovská zkušenost v tom, jak uchopit silná melodická témata. A to jak pěvecky, tak instrumentálně. Třeba taková skladba „White Void“ je toho naprosto klasickým příkladem. Začíná jako stoner rocková hitovka a následně se láme do rockové náladovky ve stylu DEFTONES. Pod povrchem tu bublají zajímavé instrumentální výkony, aniž by příliš vystupovaly a nějakým způsobem si uzurpovaly přílišné místo pro sebe. Písnička je živoucí, proměnlivá a dynamická. Přesto nepůsobí nesourodě. Na velmi širokém žánrovém základě stojí chytře složené aranže, které jsou na sebe navázány naprosto přirozeně a živelně. A to se dá říci o celé desce. Škoda, že je pravděpodobně poslední.
1. Dark Distance
2. Sly
3. Planet Shit
4. Post-Boredom
5. A Colossal Wreck
6. Desperate Pleasures
7. All This and War
8. Thing with Feathers
9. Hostile Architecture
10. AWOL
11. The Whip
12. White Void
13. Distress Rehearsal
14. sexsexsex
15. People Verses
16. We Go Together
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.