Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
ČAD jsou na československé scéně jednoznačným a významným pojmem. To s sebou zcela samozřejmě přináší hromadu protichůdných názorů na jejich produkci a to tím spíš, že za prvé podobně ostrý crust s nezaměnitelným thrashovým nábojem široko daleko jen tak neobjevíte a za druhé je zároveň díky tomu poměrně lehkým terčem pro všechny ty, kteří chtějí kapele vyčíst její do značné míry stále stejný výraz.
To všechno je naprosto přirozené, stejně jako to, že když budete hoblovat podobně jednoduchý kytarový styl, asi těžko můžete pomýšlet na nějaké nekonečné invenční zázraky. Ale přece můžete být i v tomto případě úspěšní, a to přestože sem tam nějaká vaše skladba vypadá, jako kdyby vypadla z oka své o něco starší příbuzné. Dokud totiž navzdory tomu udržíte prst na tepu většinového posluchačského vkusu, který samozřejmě nechce být jen znovu a znovu šizen vylouhovanou minulostí, ale naopak být stále příjemně překvapován, nemají zde podobné výčitky žádné místo.
A to přesně je případ i ČAD v druhém roce pandemie covid-19, na jehož závěr si nachystali své osmé studiové album s poněkud neobvyklým názvem „Medvede“. Po spoustě hudby, vyprodukované na předchozích sedmi studiových nahrávkách, se na něm zdají být znovu většinově zajímaví a tím pádem i úspěšní navzdory tomu, že u některých položek alba pozorný posluchač významně zvedne obočí a vybaví se mu nějaký kus minulosti skupiny. Jako v otvíráku „Dostal som od otca sekeru“, v „Nepriateľ“, v „Chýbaš priateľ môj“ anebo „Surovec“. V těchto okamžicích se prostě rukopis kapely bohužel nezapře a je to něco, s čím nejspíš nemá cenu svádět nějaký úporný zápas (tím spíš, že už jen ten fakt, že váš rukopis se mezi hromadou jiných nezapře, svědčí nakonec daleko nejvíc o tom, že jste prostě originální).
Ale to je asi tak vše, co lze „Medveďom“ oprávněně předhazovat. Jinak přináší poctivý čadovský nátěr, do jehož rytmu je radost mávat štětcem či válečkem, podle toho jaký způsob natírání ten který posluchač preferuje. Objevuje se na něm mnoho skladeb, které ve veskrze tradičním duchu potěší svou čerstvě nablýskanou fasádou (za všechny zejména téměř titulní „V meste sú medvede“ s krásně probublávajícími slokami i úderným refrénem, harvestorovsky přímočará „Buldozér“ se značně zhrublým Pištovým vokálem či megachytlavá sypačka „Urážanie hudby“), a nechybí ani kousky, v nichž kapela zkouší zlehounka jiné přístupy. Tady mám na mysli působivou „Ku dnu“, jejíž gradace v melodickém nápěvu na závěr naslouchajícího doslova poutá k reproduktorům, a závěrečný dvojblok „Loď bláznov“ a „Stroskotanci“, vybavený podobně znatelně dramatičtějším podtextem.
Do jisté míry to jistě souvisí i se zajímavou Pištovou „titulní“ povídkou „Medvede“, která je po vzoru „Bastarda“ znovu součástí bookletu, a jejíž děj se několikrát úspěšně odrazí v textech celého alba. No a booklet samotný, plný krásných ilustrací Valéra Tornáda, je pak znovu výstavní ukázkou toho, o čem jsem už psal výše, a sice jak jsou ČAD navzdory lecčemu stále originální.
Závratných kvalitativních výšin předcházejících alb „Bastard“ a „Zabi ma“ tedy tentokrát skupina (jejíž koncertní image nově doplnily jakési nárameníky, které tedy působí všemožně, jen ne „metalově“) nedosáhla, protože si zřejmě nenařídila přísnou ignoraci některých genetických shod s vlastní minulou produkcí. I tak ale „Medvede“ stojí na tlapách pevných jak beton a rány, které rozdávají, když se postaví na zadní, bych skutečně nikomu nepřál zažít doopravdy.
1. Dostal som od otca sekeru
2. V meste sú medvede
3. Nepriateľ
4. Buldozér
5. Chýbaš priateľ môj
6. Železný mejdan
7. Urážanie hudby
8. Ku dnu
9. Démon smútku
10. Surovec
11. Loď bláznov
12. Stroskotanci
"Bastard" nepřekonán. Tam ten mix ostrých vypalovaček a pomalejších věcí fungoval jak pendolíno. "Medvede" v případě některých skladeb trpí studénkovským syndromem, který se zvýrazňuje v druhé půlce desky (kromě skvělého "Démona samoty"). Na rozbory, jestli jsou rýmy špatné, jestli dávají smysl a jestli skýtají dostatečně vysvětlenou pointu, jestli jsou tam stále opakovaná témata či příliš prvoplánové vulgarity, máme jiné kabrňáky. Vždyť jsme, vole, metalisti a ne žádní kokoti, ne? Za skvělou první půlku a za vtipnou agropoctu českému undergroundu, i když bych ji asi umístil až na konec, si ČAD fleka v naší Valhalle zaslouží. A zdá se MI, že to pořád roste. Kurva!
18. ledna 2022
Rudi
10 / 10
Už celé roky hovorím, že najlepší album od ČAD je Súkromná vojna a hneď po ňom vždy ten najnovší. V prípade Medveďov to však vyzerá tak, že budem musieť túto krutoprísnu tézu zmeniť. Tu sa podarilo niečo neslýchané - zloba, agresivita a nepokoj, emócie, ktoré lomcovali touto kapelou už v roku 2009 a robili Súkromnú vojnu takou špecifickou, to všetko sa vrátilo v roku 2021 a ešte k tomu aj v luxusnom zvukovom obale. Môže za to pandémia a celospoločenské šialenstvo? Je to pravdepodobné, ale vlastne na tom ani nezáleží. Pravda sa vždy ukáže na koncertoch a v tomto prípade nemám najmenšie obavy, že by tieto krvavé fláky neobstáli.
18. ledna 2022
RIP
7 / 10
K hlavní recenzi toho nelze moc dodat. Album, na kterém jsou opět dvě výraznější hitovky s dobře vystavěnými texty a jedna z nich má dokonce ambici stát se manifestem domácího metalu. Obě dvě skladby mě baví víc, než cokoliv na minulém albu. Pak tu je ale také dost vaty a skladeb, které působí jako pouhé variace na něco, co to už bylo. Fakt se mi už dlouho nestala situace, kdy se mi při prvním poslechu hned vybaví jiná, dřívější skladba, té samé kapely. A vlastně doteď nemám jasno jestli je to “rukopis” nebo “sebevykradačství”.
18. ledna 2022
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Meresz
8 / 10
Chlapi sa pochlapili a natočili výborné CD, navyše fantasticky zvukovo ošetrené ako je už u nich posledné roky zvykom; v neposlednom rade treba opäť pochváliť pekné digipackové balenie, v ktorom vyšli posledné tri albumy, oproti dávnym dobám keď bolo CD len v akejsi plastovej fólii s trojstránkovým ohnutým bookletom je to riadny posun :) Z hudobnej stránky sa mi dosť ľúbi, ako výdatne Valérko okorenil viaceré songy dvojšľapkou (hlavne valivý Buldozér!) a tiež šialený Pištov vokál v poslednej skladbe Stroskotanci, paráda! Navyše včera v MMC to bolo popiči a naživo fláky ako Dostal som od otca sekeru, Nepriateľ či Surovec fungujú znamenite. Takže do Svätého Jura poletí tučná osmička \,,/
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!