Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už je to tak, že ve třetím roce pandemie covid – 19 si připomínáme čtyřicet let od vydání debutního alba jedné z nejslavnějších klasických heavymetalových kapel všech dob, amerických TWISTED SISTER. Mnozí je, pravda, častokrát pasovali a pasují spíše na glammetalové hvězdy, já mám ale spolu s předákem téhle pětice z newjerseyské čtvrti s poněkud legračním názvem Ho-Ho-Kus za to, že jsou čistokrevnou zaoceánskou odpovědí na novou vlnu britského heavy metalu, a že když už nějaké to kovové přízvisko, tak jedině „hid metal“ (od anglického výrazu „hideous“ – divný), jak ostatně kapelu kdysi definoval právě sám její excentrický zpěvák Dee Snider.
Počátky „Zkroucené sestry“ sahají ovšem mnohem dále, než jen do roku 1982, kdy spatřil světlo debut „Under The Blade“. Úplně nejstarší zmínka o kapele pochází už z roku 1972, kdy jí, ještě tedy pod jménem SILVER STAR, založil kytarista Jay Jay French, který se, jen tak mimochodem, o rok později neúspěšně pokoušel uspět v konkurzu na druhého kytaristu KISS. A trvalo to dalších pár let, než se vykrystalizovala její nejslavnější sestava, která je podepsaná pod čtyřmi z pěti klasických studiových nahrávek skupiny, tedy krom Frenche už zmíněný zpěvák Dee Snider, druhý kytarista Eddie „Fingers“ Ojeda, baskytarista Mark „The Animal“ Mendoza a bubeník A. J. Pero.
Mezi tím vším se přejmenovaní TWISTED SISTER (tenhle název údajně vymyslel Sniderův předchůdce za mikrofonem Michael O'Neill) přirozeně přesunuli z rockových a hard rockových vod k heavy metalu a začali s ním slavit úspěchy: stávalo se dokonce, že bez nahrávací smlouvy či jakékoliv prezentace v rádiích vyprodali klidně třeba třítisícovou halu. A táhla se za nimi samozřejmě armáda fans, kteří si začali říkat „Sick Motherfucking Friends Of Twisted Sister“ (zkráceně „S.M.F.F.O.T.S.“), později zkráceno na „Sick Mother Fuckers“ („S.M.F.“), tedy sousloví, které se ve spojení s kapelou vysloveně sžilo a ještě se několikrát v budoucnu stalo důležitým.
Debutní album „Under The Blade“ (v diskografii kapely nalezneme ještě předcházející EP „Ruff Cutts“ ze stejného roku) tedy nemohlo vyjít v lepší okamžik a není jistě náhodou, že se jej dodnes celosvětově prodalo více jak dva milióny kopií. TWISTED SISTER se na něm představili jako zatraceně talentovaná parta hudebníků, jíž je přes její glamovou vizáž – kapela se velmi okatě líčila a podobně vyzývavě i oblékala – vlastní především řádně zemitá kytara, důrazný rytmus a s nimi spojený tehdy celosvětově bující heavy metal. A když si do toho ještě dosadíte hromový zpěv Dee Snidera (a jeho vizáž jakbysmet), je prostě jasné, že tohle nebylo žádné mejdlíčko pro navoněné glamové panenky. Tohle byl skutečný těžký kov, jenž měl všem ostatním stylovým pionýrům na severoamerickém kontinentu ukázat, kudy vede ta správná cesta.
Album je silnými a výraznými skladbami nabité až po střechu a nedá se vlastně říct, že by na seznamu jeho položek byly přítomny nějaké vycpávky či nedodělky. Ne, v téhle kovárně se dělalo standardně přesčas a výheň žhnula kolikrát ještě dlouho do noci. Už otvírák „What You Don't Know (Sure Can Hurt You)“ s dramatickým nástupem působí, jako když lokomotiva vyráží z depa a nejinak je tomu po zbytek hracího času desky. Sem tam se objeví také typická melodika, která se stala poznávacím znamením kapely („Bad Boys (Of Rock 'n' Roll)“ nebo „I'll Never Grow Up, Now!“, jež původně na albu nevyšla, ale coby zapomenutý singl z roku 1979 se objevila na reedici z roku 1985 a stala se jeho pevnou součástí), ale jinak je to skutečně především o sevřených pěstích a čisté esenci raného heavy metalu. I zbytek nahrávky se tedy může směle hlásit do zlatého fondu kapely, a pokud by z něj měl být přesto některý kus vysloveně vypíchnutý, pak to zřejmě bude sugestivní „Destroyer“, dýchající zárodky něčeho ještě tvrdšího, než je heavy metal, kvapík „Tear It Loose“, elektrizující titulní skladba s typicky šrotující kytarou a těžkotonážní blues „Day Of The Rocker“ v samotném závěru.
Vskutku, album „Under The Blade“ bylo sice „jen“ debutem, ale přesto (nebo možná právě proto, kdo ví) už naplno ukázalo potenciál, který v TWISTED SISTER dříme. A bylo tím pádem zjevné, že až se tahle bestie ve světě dlouhohrajících nahrávek pořádně rozkouká, začne být nejspíš pěkné horko.
1. What You Don't Know (Sure Can Hurt You)
2. Bad Boys (Of Rock 'n' Roll)
3. Run for Your Life
4. Sin After Sin
5. Shoot 'Em Down
6. Destroyer
7. Under the Blade
8. Tear It Loose
9. I'll Never Grow Up, Now
10. Day of the Rocker
Môj prvý kontakt s Twisted Sister , bol album Come Out and Play niekedy v 1987.-om... Vtedy sa mi to zdalo slabé , ale ostalo to v hlave a dobre sa počúval. V tej dobe sa naštastie (pre mňa) moc nevyskytovali obrázky kapely , to by som to asi zavrhol hneď , nehovoriac o mojich milovaných Ratt ... :D Obe skupiny mám dodnes moc a moc rád a samozrejme kompletné (?) diskografie .
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.