Když vyšel singl „FN SCAR 16“, byl jsem jak u vytržení. Naprosto frenetická drzá skladba, založená ve své podstatě na jednom úlovitém a primitivním riffu, který v sobě snoubí blackmetalovou nekompromisnost a grindcoreovou brutalitu. Kladl jsem si v tu chvíli otázku, zdali lze ve stejném tempu udržet celou desku. „There's Always Blood At The End Of The Road“ nám dává odpověď, že nelze. První skladba je rozhodně nejvýraznější částí a dá se říci, že zbytek zaostává minimálně o jednu koňskou délku. Celek působí dojmem, že flanderská úderka vystřílela všechny ostré náboje v hned v prvních pěti minutách.

Album se snaží používat stejné finty i v dalších kompozicích, ale riffy ohlodané na kost v tak syrové formě se prostě za chvíli přejí. Navíc, žádný z riffů není tak útočný a hrubý jako právě ten, na němž je postavena pilotní skladba.

Nahrávka se tedy postupem času rozmělňuje a kolovrátkovité opakovačky nedokáží udržet plnou posluchačovu pozornost po celou dobu. Možná kdyby se belgická trojice vrátila k půlhodinovým stopážím, tak by jí to prospělo. Obhajobou délky by mohly být skladby, které se nezaměřují na frontálnía  rychlý přímočarý black metal, ale hledají cestu v jiných vodách. Díky tomu tu dochází k noiseovým intermezzům, psychedelicky-disonantním výlevům, rezavým akustickým brnkanicím, které mají albu propůjčit nějakou hlubší náladovost, aby se tak vyhnulo monotónním pastím. Některé zbraně z tohoto arzenálu fungují, jiné o poznání méně.

Zřetelně je cítit, že se kapela snaží vymanit z žánrových frází. Stává se méně rigidní v přístupu k black metalu a otevírá se dalším vlivům. Ústřední trojice desek „De doden hebben het goed“ zakončila svůj příběh. WIEGEDOOD otevírají novou kapitolu. Je to znát nejen ve stylu skládání, ale třeba i na obalu, který uhnul z tradice a konceptu přírodních fotek. Pravdou zůstává, že nová deska představila zatím nejsilnější skladbu kapely. Nic tak výrazného jako úvodtéhle desky jsem od nich před tím neslyšel. Současně si ale pokládám otázku, jestli „FN SCAR 16“ je jen šťastnou náhodou, nebo můžeme očekávat víc takových hymnických výplachů. A na tu si zatím nedokážu odpověď. Čas ukáže. Zatím je pro mě deska „There's Always Blood At The End Of The Road“ albem s jednou skladbou, kterou jsem si zamiloval, a zbytkem lehce nadprůměrné produkce.