Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nahlížet na HAMMERFALL nelze bezpochyby jinak, než jako na dnes již stárnoucí konzervativní heavymetalisty. V tomto duchu je totiž zcela jasně nalajnován jejich svět, který se už od dob, kdy na sklonku devadesátých let rozpoutali boj za znovuzrození těžkého kovu, prakticky nezměnil. Ze začátku to svištělo jako po namydlené horské dráze, později to začalo drhnout a jako na horské dráze to sice zůstalo, ale občas i v opačném směru, takže někdy bylo líp a někdy hůř. Ostatně, která důležitá metalová kapela, která se drží svého kopyta patnáct a více let, to tak nemá?
„Hammer Of Dawn“ je dvanáctým zásekem na téhle cestě a už před jeho vznikem bylo zcela jasné, jak jsou rozdané karty. Bude to prostě heavy metal à la HAMMERFALL. Pravda, své si mohla říct koronavirová pandemie, která se dozajista podepsala na nejednom psychickém stavu a tím pádem i na umělecké inspiraci. Neříkám, že se to týkalo právě HAMMERFALL, ale kdo ví, jak tuhle šílenou situaci vnímaly umělecké mozky na celém světě, když prakticky z minuty na minutu nemohly dělat to, co je smyslem jejich existence, totiž hrát svým fanouškům (a když poslouchám skladbu „Too Old To Die Young“ mám pocit, že je to přesně o té nikým nechtěné dlouhé pauze a izolaci).
Takže „Hammer Of Dawn“ je heavy metal à la HAMMERFALL a přes to nejede vlak. Všechna heavymetalová klišé, co jich jen existuje (a do jejichž rejstříku jich samotní Švédové taky pár doplnili), jsou zcela samozřejmě přítomna. A některá dokonce měrou vrchovatou, jako zejména tradiční melodické nápěvy, jejichž procentuální zastoupení na albu se rovná drobné festivalové přehlídce.
Jenže, pozor, ono to tentokráte funguje. Téměř celé tohle album prostě musí každého zastánce heavymetalových pořádků minulého století příjemně zahřát na srdci (pochopitelně neříkám, že zvednout ze židle), jak moc si z té běžné a dokola omílané kovové matérie vyzobalo zejména nápady relativně svojské a osvěžující. Naznačila to už singlová epizoda titulního kousku alba, který disponuje zcela kovaným ústředním motivem, díky čemuž útočí se stoprocentním efektem na první metalovou dobrou, a po něm to na nahrávce samotné sebevědomě rozbalily i další věci. Naprosto tradiční „No Son Of Odin“ a „Live Free Or Die“, absolutně přímočaré a bez jakýchkoliv postranních úmyslů, parádní zásah kovovým šípem přímo na komoru „Venerate Me“ (s jak jinak než neodolatelným zahostováním samotného Kinga Diamonda navíc), přeslazená, nicméně krásně přeslazená „Reveries“, již zmíněný kvapík „Too Old To Die Young“ a pomalá „Not Today“.
Výčet povedených položek je oproti nedávné minulosti (reprezentované pochopitelně nějakými těmi cca posledními deseti léty) až nestandardně široký a to jsem samozřejmě ještě nepřipomněl, že ve všech těch případech je za mikrofonem stále jedinečný Joacim Cans, jehož výšky pořád dokážou splašit všechen adrenalin, jímž ten který jedinec vládne. Nelze proto nejspíš mít žádné pochybnosti o tom, že protentokráte HAMMERFALL udělali to, k čemu je už jen jejich název samotný vybízí – totiž trefili hřebíček na hlavičku. Jistě, bez nároku na nějakou zásadní senzaci, ale jednoduše pořádným úderem, který bývá obecně metalovému kladivu přisuzován. A o kterém si, mimochodem, čerství SABATON, kteří v tomto duchu maximálně tak pošimrali dávno hnijící mrtvolu stéblem v dutině nosní, mohou jen nechat zdát.
1. Brotherhood
2. Hammer of Dawn
3. No Son of Odin
4. Venerate Me
5. Reveries
6. Too Old to Die Young
7. Not Today
8. Live Free or Die
9. State of the W.I.L.D.
10. No Mercy
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.