Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Síce s ročným sklzom, ale stojí za to venovať pár slov nahrávke, ktorá si zaslúži väčšiu pozornosť nielen v rámci toho, čo slovenská hard a heavy scéna do sveta poslala v roku 2021. Ani neviem, aké je na Slovensku povedomie o existencii košických REFLECTIONS, osobne si ich pamätám z nejakých koncertov, a to už bude aj dvadsať rokov. Ich predchodcom boli SELFCAGED, fungujúci v rokoch 1996 – 2001, ktorí sa v závere prinajmenšom sčasti „preklopili“ do REFLECTIONS, ktorí už môžu oslavovať dovŕšených 21 rokov existencie.
Ak si vezmeme, že medzi albumami „Reflections II – A Life To Wait“ a minuloročnou trojkou ubehlo sedemnásť rokov, dá sa intenzita existencie iba tipovať, aj košická je táto partia asi už len pôvodom, ale prebrať sa z hibernácie bol určite dobrý nápad. Album „III“ je veľmi príjemne počúvateľný a skomponovaný, zahraný a zaranžovaný tak, že počuť, ako sa skúsenosti tvorcov zhmotnili v nahrávke, ktorá sa tomu, čo tu recenzujem väčšinou, približuje minimálne.
SELFCAGED sa zameriavali na progresívne metalové hranie a REFLECTIONS idú ešte o kus ďalej. Sedem skladieb na novom CD je žánrovo niekde v teritóriu melodického, atmosférického a progresívneho metalu, v ktorom sa nájde priestor pre rockové odľahčenie, ľahký odraz sedemdesiatkového hard rocku a soundtrackovú zasnenosť. Ak chcete „metal, ktorý musí rezať!“, tak pred tým, než sa tu k nemu aspoň čiastočne prepočúvate, budete musieť „pretrpieť“ vyše pol hodiny celkom iného prístupu k tvrdému gitarovému hraniu. Novinka REFLECTIONS pochopiteľne stavia na tvrdých gitarách, je to metal, nie „niečo s metalovými prvkami“, ale gitary, basgitara, klávesy a bicie (ich autor uvedený nie je, ak sú „umelé“, sú spravené výborne, s citom, prirodzene) maľujú hudobné obrazy, plochy a nálady. Melódie, emotívnosť, farby, neraz skôr melancholické, za tým sa sem oplatí prísť najviac. A pritom nechýba ani energia, výbušnosť, nápady a veľa hrania, sólovania, čarovania s gitarami, ktoré celkovo vyznieva príjemne nenásilne a nenútene.
Texty rozoberajúce hlavne vzťahy, premýšľanie o plynutí života a ponor do autorovho vnútra sú zaspievané silným, čistým a tvárnym melodickým vokálom. V úvodnej skladbe sa hosťovsky predvedie Tom Englund zo švédskej legendy EVERGREY. (Mohli by sme to tak po slovensky brať ako snahu zaujať „veľkým menom“, alebo tak normálne ako dôkaz toho, že REFLECTIONS asi nie sú len nejakí „šak sa tak snažili...“, ak im na spoluprácu kývla takáto uznávaná figúra.)
Album vyvrcholí vyše desaťminútovým príbehom s názvom „Wasteland Of Dreams“ a záverom je nasledujúca „Epilogue“. Práve v nej dôjde k občasným extrémnym výbuchom zasadeným do veľmi éterickej hudobnej krajiny. REFLECTIONS tu rozjasnené, pokojné, občas priam utešujúce momenty kombinujú s drsným doom/death metalom (vrátane growlujúceho vokálu) a tento odvážny kontrast funguje na jednotku. Hudba na albume dostala veľmi dobre zvolené znenie a grafické prevedenie digipacku ladí s tým, čo je zaznamenané na CD, ktoré odporúčam
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.